Mám na tebe chuť - část dvanáct

7. ledna 2018 v 21:39 | Pilína a Yo |  Mám na tebe chuť
Neee.. ještě není konec :D


Na tváři jsem cítil chladný lak bílého policejního auta. Silné ruce mi tiskly tělo ke kapotě, paže za zády zkřížené v bolestném páčivém sevření. Štěkali na mě nějaké povely, nevlídně hodili do auta. Nijak jsem se nebránil, neprotestoval, nevyjadřoval se. Proč bych taky měl?

Já necítil vinu nebo výčitky za to, že jsem tentokrát dostal špatný typ. Že mi došlo to štěstí a náhoda. Nelitoval jsem toho, když jsem kolem procházel a sledoval majitele jednoho zlatnictví u záchranky, jak mu ošetřují rozbitý nos. Když klepajícími se dlaněmi na mě ukazoval a křičel něco o zvířeti. Ne, naopak jsem povytáhl koutek úst dopředu. Možná mě můžete soudit, možná mě můžete nechápat. Ale já měl pocit, že žiju. Nešlo o dokazování, neměl jsem to zapotřebí. Šlo mi o ten adrenalin a co si budeme nalhávat, prachy z toho mi nestačily a já jako ten hladovej vlk chtěl víc. Ale tentokrát jsem naletěl, bylo to víc zabezpečené, nachytal mě, když se vracel, protože se spustil signál a zavolal policajty. Možná proto, protože jsem byl sólovej hráč se mi to tolik posralo. Ale já nikoho dalšího ve svém životě nepotřeboval.
Procházel jsem dlouhou chodbou až do předběžné vazby. Všude v ní se povalovali chudáci, povytáhl jsem obočí, já si rozhodně jako jeden z nich nepřipadal. Smrdělo to tu levným chlastem, dlouho nemytými těly, zvratkami, a co bylo nejhorší - zoufalstvím, zklamáním, nicotou, která byla vsáknutá do těhle nechutnejch šedivejch zdí.
Posadil jsem se na zem a zády opřel o chladné mříže, ruce položil na kolena a dlaněmi si prohrábl vlasy. S tupým pohledem jen sledoval druhou stranu místnosti, ignoroval ty laciné chycené štětky, co na mě začaly mrkat, ale vážně? Tak hluboko jsem neklesl. Myslíte si, že jsem se sem šel jen ohřát, že se objeví tatínek s nadutou peněženkou a radši vše zaplatí, smázne mi to z rejstříku jen proto, aby si babky nešuškaly, co mu to vyrostlo za syna. Hořce jsem se ušklíbl, jo, to bývávalo, teď už mě nezachrání vůbec nic. A že jsem cítil úzkost a zoufalství? Ani ne, kdy já taky něco cítil? Žil jsem život tak, jak přišel, bral si to, co jsem zrovna chtěl.. já si na rozdíl od těch malých klučíků na nic nehrál. Já na rozdíl od nich ten hajzl vážně byl..
Přehodil jsem si kapuci přes hlavu, zavřel oči, vytěsnil posměšné pokřiky kolem, plivání mého jména, vytěsnil všechno, tak jako obvykle. Dokud mi někdo obuškem prudce nepřejel po mřížích vedle mého ucha. Ten skřípavý hlasitý zvuk mě donutil na dotyčného líně přesunout pohled.
"Hej potetovanej ksichte.." Zaskřípal jsem zuby, evidentně si to ten policajt ve stejnokroji užíval. Normálně bych ho ignoroval, kdyby neřekl to, co řekl. Zamával mi papíry před nosem, kývnul na pár stráží kolem, klíčky zachrastili a dveře se otevřely.
"Asi máš šťastný den. Někdo si tě evidentně vydržuje a zacáloval celou kauci. Plus ti tady mám nechat tenhle liebesbrief, prý do vlastních rukou.." Sledoval jsem zlatou obálku. Nepřemýšlel jsem od koho by mohla být, nemyslel na to, kdo mě pustil ven, nijak to neřešil. Zvedl se, sledoval, jak jindy nebojácný policajt teď zacouval o několik kroků dozadu, když jsem šel kolem. Vzal jsem si obálku, strčil ji do kapsy a vypadnul odsud ven. Svou drahou Audinu jsem naštěstí našel zaparkovanou stále na tom samém místě. Možná byste si řekli, proč si někdo jako já potrpí zrovna na auto, takovou píčovinu. Ale sáhnete mi na ní a jste mrtví.
Dopis jsem ledabyle hodil na sedačku spolujezdce a vydal se domů. Přebýval jsem tam občas, ve chvílích, kdy jsem zrovna neklátil jednu z toho dlouhého seznamu v mém telefonu. Která mi udělala snídani do postele, naivně věřila v lásku na první pohled a já ji milerád vyprázdnil peněženku.. Smůla.
Z ledničky jsem si vzal nějaké to jídlo, jako kdybych ani nevzdechl nad tím, kde jsem ještě před pár hodinami seděl. Dokud mi těsně před talíř nepřilétla ta samá obálka, ale já ji tehdy nechával v autě. Slyšel jsem klapot podpatků jak matka odcházela, aniž by mi věnovala jediný pohled. Už jsem říkal, že mi to bylo vážně u prdele?
Sledoval jsem obálku, nechával jsem ji v autě, ale přesto byla tady. Někdo prostě moc chtěl, abych ji měl a věděl, že si ji nepřečtu hned jak jiní, pro mě to nebyla zvědavost nebo snad vděčnost, nechtěl jsem to vědět, nepotřeboval. Prsty jsem přejížděl po zlatém pruhu, po těch písmenkách VV, které vystouplé bily do očí, nic mi ale neříkaly. Otevřel jsem ji jedním trhnutím až na mě vypadla pozvánka. Dnes večer, mrkl jsem na hodinky na pravém předloktí, za pár hodin, jsem byl pozvaný jako VIP host na nějaké slavnostní otevření nové firmy. Ušklíbl jsem se, nejspíš to byl nějaký hodně špatný omyl nebo výsměch a já se bez výrazu pustil do jídla. I když, ačkoliv jsem si to nechtěl přiznat, pohled se mi k té pozvánce stejně víc a víc vracel. Možná bych mohl tam zajít. Ale ne snad proto, protože bych chtěl. Ale abych mohl svému rádoby andělu strážnému ručně stručně vysvětlit, že nepotřebuji milodary. Ne od někoho, kdo není schopen mi tohle aspoň dát do očí. Nedělám pro nikoho nic jen tak..
***
Nevím proč, kdy, ani z jakého důvodu jsem zaparkoval před honosným obřím sálem a vystoupil. Moje černá vesta s kapucí a roztrhané světlé džíny doslova strhovaly veškerou pozornost, když jsem procházel kolem těch zbohatlíků v nejdražších oblecích, jak srkají nejdražší šampaňské a ve tvářích mají ty umělé perfektní úsměvy, nasrat. Já s pohledem nic neříkajícím přecházel dál po červeném koberci, na kterém jsem ve starých converskách nechával nehezké šlápoty. Cítil jsem ty pohledy, ty zhrozené, ty znechucené, i ty paninky v šatech, které toužily po tom tajemnu, lačně si kousaly ret či rudými rty přejížděli po okraji sklenky... Nebyla to image tvář, nebo maska. Prostě jsem takový byl. A teď jsem tu byl kvůli něčemu jinému. Vešel jsem do haly, vyznat se tu bylo divné, zastavila mě okamžitě ochranka. Dva hromotluci, co mě evidentně chtěli vynést nohama napřed, ale já jen nenuceně vytáhl tu obálku, viděl jsem to zamračení, jak si mě znovu prohlédli, ale už jen při pohledu na zlatý pruh si vyměnili krátké pohledy, něco sdělili do vysílačky a pustili mě dovnitř. Krátce jsem se ušklíbl a prošel kolem nich, zastavil se uprostřed. Upřímně jsem nikdy moc neplánoval a teď trochu nevěděl, kam jít. Ale to by mě někdo nesměl herdou udeřit do zad.
"No do prdele, Nováček! Co ty tady děláš? Dávají snad něco zdarma?" Protočil jsem panenkami a na osobu se otočil. Nestál přede mnou nikdo jiný než..
"Dominiku.." Procedil jsem mezi zuby, ale pohledem se vpil do někoho jiného, jeho sekretářka ve vypasovaných kalhotách s perfektními vlasy, no neříkám, že bych tě neohnul hned.
"Bene.." Tentokrát jsem se ušklíbl a prohlížel bych si ho dál, jenže na to jsem neměl čas. Chtěl jsem se vydat dál, ale někdo, no někdo, Dominik, mi vytáhnul ze zadní kapsy onu pozvánku.
"Holy shit! Ty máš zlatou pozvánku do VIP salónku?" Tak díky, aspoň jsem zjistil, kam, že to mám mířit. Velká cedule před točitým schodištěm byla jasným znamením. Nehodlal jsem se tím bohatým blbečkem zabývat dýl, než jsem musel, takže jsem se vydal tam. Ale neušel mi kus rozhovoru, tentokrát nemířený na mou osobu.
"Sekretářko! Jak to, že my nemáme vstup do VIP salónku?! Vždyť já musím mít vstup snad jako první, ne? Vždyť jsem spolumajitel!"

S tichým dusotem jsem se vydal nahoru, rozhrnul červené závěsy a rozhlédl se. Všichni na mě zírali, ustávali v rozhovorech, když jsem procházel kolem nebo naopak ještě více začali šeptat, někteří své pohoršení dávali najevo i hlasitými urážkami, ale já si zastrčil ruce do kapes a zastavil se uprostřed místnosti. Povytáhl jsem pravý koutek úst vzhůru, bylo mi jasné, kde jsem. Můj pohled směřoval na konec místnosti, kde jsem se střetl s modrýma očima.., jeho očima. Byla to už ale doba..
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama