Mám na tebe chuť - část jedenáctá

16. prosince 2017 v 19:00 | Pilína a Yo |  Mám na tebe chuť
A hele, i Viktor má koule :D uznávám, na pokec s Radkou jsem se těšila celou povídku :D

"Viktore, pojď sem!" sundal jsem sluchátko z pravého ucha a bez zjevného zájmu přistoupil k matce. Otec seděl u stolu v jídelně, máma se posadila na druhou židli a já věděl, že je to tu. Posadil jsem se, nemínil jsem hrát divadlo nebo zapírat. Jak jen to mám vysvětlit.. Že všechno v mém životě přestávalo dávat smysl..


"Máme o tebe s tatínkem strach." Máma pohlédla na tátu, který přikývl, oba ty výrazy, jako bych byl největší chudák na světě. Unavovalo mě to. O co vám vlastně šlo? Já věděl.. "Volali ze školy, prý poslední dobou vynecháváš hodiny nebo z nich odcházíš, tvůj průměr se zhoršil!" ta tragédie, že génius už nemá průměr 1 ale 1,1.. Proč mi to najednou přišlo tak směšné?
"Tobě to přijde vtipné? Myslíš si, že tě vezmou na nějakou prestižní školu se záznamy v kartě? Myslel jsem, že to chápeš! Škola je to nejdůležitější!" táta byl tak zděšený, bral jsem jim jejich sen a oni se s tím nedokázali smířit. Jen jsem seděl a mlčel. Nechápali to, nikdo to nechápal. Ani já nejspíš nevěděl, proč to dělám. Čekáte, že teď napíšu srdceryvný odstavec o svých citech k Leovi? Jenže já vás zklamu. Ano, byl to on, se kterým jsem trávil tolik času, s ním jsem dělal jednu chybu za druhou, s ním jsem vykrádal sejfy a barevné bankovky ukládal do krabice pod postelí, ale nebyl to on, kdo mi ničil život. Nenutil mě. Nepřemlouval. Byl jsem to já, kdo si oblékal černou bundu, já, kdo se plížil setmělou chodbou, já kdo utíkal ulicemi mezi kalužemi vody, zatímco v dálce houkaly sirény. Nevím, proč jsem to vlastně dělal. Nepotřeboval jsem peníze a kdyby jo, bylo tisíc bezpečnějších způsobů, jak se k nim dostat. Ale já to chtěl, já to vyhledával.
"Viktore, zlatíčko, já chápu, že máš teď těžší období, určitě tě obtěžoval ten Raduščin bratr, vypadá jako nějaký kriminálník." Máma se div nepokřižovala a já měl co dělat, abych se ironicky neušklíbl. Mami, jsi tak naivní. Po tom všem jsem k Leovi už necítil strach. Ne proto, že by tu nebyla reálná šance hrozby z jeho strany, ne proto, že bych věřil, že jsme tak dobří kamarádi, že by mě tam nenechal, sotva by se objevili první chlapi v kuklách.. ale protože Leo si nikdy na nic nehrál a ač s tím člověk mnohdy nebyl spokojený, věděl, na čem je. Leo byl možná hajzl, ale dalo se mu věřit. To já, maminko, lhal všem ve svém okolí, to já se usmíval na Radku a její rodiče a letmo kýval hlavou na černovláska, když procházel chodbou k černému autu a jeho oči mě upozorňovaly, že má zase nějaký typ. To já byl ten hodnej synek, kterej po nocích otevíral sejfy s ledovým klidem, bez špetky výčitek.
"Je dobře, že už se s ním nestýkáš." Dodala a skoro zhnuseně nakrčila rty v úšklebku. Nesnášela Lea. Protože byl hrozba. Hrozba špatného vzoru pro jejího poslušného chlapečka. Bez jediného zaváhání jsem kývl hlavou, jak snadno jsem se naučil nedat na sobě nic znát. Jednou jsem tu chybu udělal, jednou jsi poznala, že je něco špatně, ale víc už ne. I teď, místo aby si někdo připustil, že se něco děje, radši to všichni shodili na Lea a tím byl problém vyřešen, budoucí pan prezident přece nemůže po nocích dělat lumpárny..
"Jsi náš malý genius, takže určitě víš, jak je pro tebe vzdělání důležité." Pohladila mě po tváři, její dotek byl studený a neosobní. To slovo jsem nesnášel.
"Ano, ano.. bavil jsem se s Radčiným otcem, prý ti sežene stáž v prestižní soukromé nemocnici v Praze a nebo můžeš jít s ním na soud, jejich rodina se o tvoje vzdělání moc zajímá, není to milé?" i otec už se zase usmíval. Byl jsem tak vzorový syn, že jsem jim nestál ani za pořádné vynadání. Doktor, právník.. už jsem se viděl s tím mužem, v němž nebyla ani špetka milosti někde v kanceláři, jak mi vypráví, že pro Radušku cokoliv. Bylo mi zle. Zvedl jsem se ze židle a opět na sebe natáhl bundu. Máma okamžitě nakrčila obočí, můj nynější styl oblékání přímo nesnášela. Naškrobené košile mě škrtily.
"Kam jdeš, Viki?"
V jejím hlase byla tichá, a přesto patrná obava. Obava, že přece jen to možná není všechno jenom Leova vina, co? Otočil jsem se a naprosto přirozeně se usmál. "K Radce, zítra máme test, chceme se učit." Ach ta úleva v jejích očích. Nemusel jsem se ani moc přetvařovat, ty jsi tomu prostě chtěla věřit, mami.
Cestou k Nováčkovic vile jsem se cítil nesvůj. Už dlouho bylo ve mně něco, co narůstalo každým dnem, něco, co mě tiše a nenápadně dusilo pokaždé, když jsem se nepřesvědčivě usmál, když jsem učitelům s ledovým klidem říkal, že jsem byl na nějaké prestižní stáži, zatímco jsem prostě seděl v některé z těch opuštěných budov a díval se kamsi do dáli, pokaždé, když mě máma hladila po vlasech a s tím, jak mi mávala na rozloučenou a neopomněla zdůraznit, ať Radušku pozdravuju, jsem mizel v černé noci, za rohem, o pár bloků od domu, kde se rozsvítila světla a já nasedal do černé audiny bez známek nejistoty. Bylo vážně paradoxní, že jediný, kdo si mě prohlížel se zjevným pochopením, kdo jediný viděl v mé netečné tváři tu změnu, jsi byl ty..
Zazvonit na zvonek, upravit si rozfoukané vlasy a nasadit viditelný, ačkoliv umírněný úsměv, když mi přišla otevřít Radčina matka. Křečovitý úsměv, nadšeně mě zvala dál, Raduška je nahoře Viktore, ty přece víš, kde má pokoj, hahaha, donesu vám tam nějaké krekry. Stoupal jsem po schodech, míjel Leovo pokoj, když ses objevil mezi dveřmi a krátce si mě prohlédl. Nevím, na co jsi myslel, ale tvůj lehký úšklebek mě znervózňoval. Ošil jsem se. Cítil jsem to napětí v sobě, to, že ty, ze všech lidí zrovna ty, mě znáš nejlíp.. Krátce kývl hlavou a já ho napodobil, nemusel už mluvit, rozuměl jsem těm němým posunkům. Hledat další výmluvy, bez jediného zaváhání zalhat doma a pak s batohem plným peněz odejít klidně do pokoje. Začínalo mě to unavovat.
Radka mě okamžitě políbila a já jí polibek vrátil. Od té noci s Leem jsem byl ještě chladnější než kdy předtím a jestli mě někdy třeba jen trochu vzrušovala, teď už jsem k té její sladké tvářičce necítil nic. Vyslechnout si těžké problémy o tom, jak jí rodiče nechtějí koupit další luxusní auto, kanonáda nadávek na toho neotesance Lea, ujištění, že je tak ráda, že má mě - citlivého, hodného a chytrého Vikiho. Ten pocit ve mně narůstal víc a víc. Slepice. Opakovat na test, vědět každou hloupou otázku, každé nepotřebný datum.
"Viki, ty jsi fakt geniální.." jak se jí zvedal pravý koutek výš než ten levý, jak pohodila vlasy a uvolněně se položila na postel, jak na mě upírala ty oči, chtivé, lačné, zvrácené.. sladká nadržená Radka. A já už to nevydržel.
"Musím jít."
Genius.
"Počkej Viki, kam jdeš?!" vyskočila a běžela za mnou dlouhou chodbou, nechápala, proč na sebe beru tu bundu, nad kterou stejně jako matka ohrnovala nos. Ale já už ji nevnímal. Měl jsem jasno, najednou to bylo tak jednoduché. Sorry Leo.
Obouval jsem si boty, když se opřela ležérně o futra a usmál se. Natočila na prst jeden kudrnatý pramen a začala mi s koketním úsměvem upravovat bundu. Ty její prsty, proč jsem najednou cítil takový nával odporu?
"Myslela jsem, že si uděláme hezký večer, jen mi dva.." nakláněla se ke mně, předražený parfém, všechen ten výstavní luxus, to jak perfektně zapadala do tohohle světa a já.. já už nechtěl.
"Spal jsem s Leem.." nic, žádný náznak výčitek. Samotného mě to překvapilo. Rozhodnost v mém hlase. Už jsem věděl, že necouvnu zpět. Tenhle svět, všechna ta očekávání by mě jednou zabila. Vytřeštila na mě oči, jako bych řekl tu nejkatastrofálnější věc na světě. Jak se jí třepotaly umělé řasy a ten její vychvalovaný mozek si nedokázal dát dvě a dvě dohromady.
"Cože?" jak jednoduše uměla vyměnit ten líbivý hlásek za tenhle drsný chladný tón. Možná ublížený a šokovaný. Ale hlavně arogantní. Princezně někdo vzal jednu z mnoha hraček. Naklonil jsem se těsně k ní, díval se jí do očí a se sotva patrným úšklebkem zopakoval:
"Píchal jsem s tvým b-r-á-ch-o-u!" sakra, asi ve mně vážně probudil něco, co mělo zůstat všem skryté. Probudil jsi ve mně tu sobeckost, Leo. Touhu postavit si sebe na první místo. A neslo to ovoce.
Nechal jsem ji tam stát, šokovanou v bezkrevném obličeji, oněmělou, teprve u branky jsem slyšel, jak na mě plive jedovaté nadávky, ale neobtěžoval jsem se ani otočit. Pro mě to tímhle skončilo a cítil jsem škodolibou radost. Už mě nebavilo hrát poslušného chlapečka, neříkám, že jsem byl najednou hajzl bez citů, ale moje identita prostě neexistovala. Neměla možnost, ne tady, ne s lidmi kolem mě..
Doma nikdo nebyl. Sebral jsem černý batoh, naházel do něj všechny peníze z krabice pod postelí, slušných pár nul, konečně jsem věděl, co s nimi. Napsal jsem rodičům dopis, krátký a stručný. Aby mě nehledali a nekontaktovali, protože o to nestojím. Jednou se vrátím. Jednou, až najdu sám sebe.
Kráčel jsem černou ulicí, na hlavě kapucu, na zádech batoh a necítil jsem nic. Ptáte se, jestli jsem měl strach? Pálil jsem za sebou mosty a s každým krokem se cítil víc a víc prázdný, ale být prázdný nemusí nutně znamenat něco špatného. Měl jsem teď tolik možností, jak znova naplnit všechno to, co jsem si teď vzal zpátky od svých milujících, ale omezujících rodičů, od Radky a její rodiny, pro které jsem byl krásný doplněk k perfektní dceři a taky od tebe, Leo. Jenže ty jedinej jsi mě využíval a nehrál jsi si na falešné úsměvy..
Než jsem se dostal na letiště, byla hluboká noc. Chirurgické modré světlo, žádní lidé, jen ticho. Mohl jsem se otočil a vrátit se, ale já nechtěl. Tu noc jsi ve mně vážně otevřel něco, co mělo zůstat zavřené, moje skryté obavy, touhy, kvůli tobě jsem si sáhnul až na dno své prohnilé duše a našel tam pravdu. Že tohle nejsem já.
"Dobrý den, co pro vás mohu udělat?" žena za přepážkou si mě nedůvěřivě prohlížela. Vypadal jsem na patnáct, na sobě to vandrácké oblečení a v ruce sportovní batoh, ale já upíral oči na tabuli nad ní.
"Co letí nejdřív?" zdála se překvapená tou otázkou.
"Emm do New Yourku za hodinu.." zamumlala nejistě a já se pousmál. Tohle byla výzva. Byl bys na tohle spontánní rozhodnutí hrdý? Pokrčil jsem rameny.
"Fajn." Vytáhl jsem balík peněz a upřel na holku vážný pohled. "Ekonomická třída mi bude stačit."
Když jsem pak seděl v letadle, letuška kontrolovala bezpečnostní pásy, mobil mi v jednom kuse drnčel a já držel v ruce jen ten batoh, celý majetek, který jsem si vezl do nového života, pousmál jsem se. Byl jsem volný, volný jako pták. A jednou se vrátím.. jako svobodný člověk s vlastními názory a pravidly.
Típnul jsem mámě hovor a naťukal čtyři krátká slova, která jsem poslal na číslo, ke kterému jsem nikdy nepřiřadil jméno, než jsem mobil vypnul, vyndal simku a přelomil ji na dvě půlky.
"Prosíme, vypněte všechna elektronická zařízení, budeme startovat!"

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Alena Alena | 16. prosince 2017 v 19:34 | Reagovat

Panebožee!!! doufám že toto ještě není konec, vážne chci vědět coje dál

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama