Mám na tebe chuť - část desátá

9. prosince 2017 v 13:08 | Pilína a Yo |  Mám na tebe chuť
Pomalu se blížíme ke konci :D a tahle povídka se začíná vybarvovat :D Viktor hold (naštěstí) už není taková pusinka! :D

"Číslo tvojí spzetky. Kromě toho, že ta čísla jsou nejvíc ohmataná, tvoje auto pro tebe má zjevně větší citovou hodnotu než narozeniny tvojí ségry nebo kohokoliv z rodiny. Taky na to existuje matematický výpočet, ale tím tě nebudu zatěžovat.." s tím jsem se otočil a odešel, ale dokud jsem nezahnul za roh do své třídy, cítil jsem v zádech zkoumavý pohled.


***
Ruku jsem měl volně vystrčenou z okýnka a odklepával popel z hořící cigarety dolů. Všude kolem mě byla tma, ale já s vychladlým motorem sledoval pouze jeden dům. Maličký, vcelku obyčejný, skoro se ztrácel mezi všemi těmi vilami a baráky z nejnovějších časopisů. Tenhle ne, oprýskaná omítka, vrzající stará branka, udržovaná zahrada. Krátce jsem se ušklíbl, naposledy táhle potáhl a pak cigaretu zahodil na chodník právě před tenhle útulný rodinný baráček. Vystoupil jsem ven, skoro jsem splýval s tmou. Přes hlavu černou kapuci od tmavé mikiny, roztrhané černé džíny. Prsty jsem přejel po jméně na zvonku u dveří a zazvonil.
Bylo už docela pozdě, sledoval jsem, jak se dům rozzářil, rychlé kroky ke dveřím, než se otevřely a na mě se díval milý obličej postarší dámy. Sjel jsem ji pohledem od shora dolů, rozhodně jí byl podobný. Jakmile mě uviděla, úsměv v její tváři povadl, viděl jsem to, zděšení v jejích očí, co se snažila maskovat úsměvem. Ale no tak, trochu míň té křeče. Nejraději by utíkala s křikem do bytu a zatřískla mi dveře před nosem. Sledoval jsem, jak křečovitě svírá prsty rám dveří a já jen zarazil ruce do kapes.
"Hledám Viktora.." Pohledem jsem zabloudil hlouběji do bytu za ní.
"Co mu chcete? Není doma.." No, nečekal jsem zrovna nejmilejší chování, nebyl jsem zrovna ukázkový příklad kamaráda, se kterým by se její génius měl zabývat. Ale upřímně? Tohle mi bylo vážně u prdele. Nebyl jsem tu kvůli nějakému kamarádíčkování nebo snad druhému kolu. Chtěl jsem ho na něco úplně jiného. Nevěřil jsem jí ani slovo, protože v tuhle dobu už dávno matematický kroužek skončil, nerdi zůstali zalezlí doma a nejspíš četli nějakou další vědeckou kokotinu.
"Zavolejte ho, můžete říct, že ho přišel navštívit jeho starý známý bratr jeho přítelkyně.." Nějaká úcta, respekt? Ne, to od hovada jako jsem já snad ani nemohla čekat. Nijak jsem jí nerozkazoval, ale ona i tak o krok ustoupila, pohodila vlasy a dveře přivřela. Bylo mi jasné, že jde zjistit, do čeho se ten její ukázkový syn připletl. Nezmínil ses jí o mě snad, Viktore? Smutné. Tlumené hlasy, vrzání schodů, než se dveře otevřely a v nich stál Viktor. A za ním jako věrná ochránkyně jeho máma, která se na mě dívala s jitým odporem a odtažitostí. Nebojte, nepřišel jsem mu kazit zářnou budoucnost prezidenta. Jen jsem potřeboval něco, co on nabízel.
Zvedl ke mně zrak, netečný, bez emocí. S úšklebkem jsem sledoval tmavý monokl pod jeho okem, já zapomněl, velkej kluk. Nebyl v pyžamu s autíčky, jak jsem očekával, nýbrž v džínové bundě, pod kterou se rýsovala červená mikina. Na nic se neptal, jen mě sledoval. Čekal jsi mě snad? Vypadáš na to.
"Půjdeš se mnou. Potřebuju si pár věcí zařídit.." Začínal jsem být otrávený, neměl jsem čas na to vysvětlovat, proč jsem tady. Ale on nevypadal, že by mu to už dávno nebylo jasné. Mámě jen odpověděl, ať se nebojí, že jde ven a brzo se vrátí. Povytáhl jsem obočí, když zavřel dveře a nechal tam svou mámu bez vysvětlení stát. Uznávám, trochu mě tím zarazil. Čekal jsem nějaké výmluvy typu, že budeme pracovat na matematických projektech nebo že jdeme vybírat dárek pro mou sestru, kdo ví co, ale ne, že neřekne nic. Celkově nic neříkal, snad jsem ti nezpůsobil nějakou újmu.. Viki. Je pravda, že jsem se o lidi ve svém okolí nikdy moc nezajímal, když jsem něco nepotřeboval. Ale neušla mi změna v jeho chování. Stačila jedna noc, aby sis uvědomil, že tohle není, co chceš? A víš vůbec, co chceš? Ne, že by mě zajímalo jeho citový rozpoložení, jel se mnou bez většího násilí, což pro mě bylo pro.
Nastartoval jsem tmavou audinu a rozjel se po tmavé silnici hlouběji do města. V tuhle noční hodinu se tu nikdo nepotuloval, jeli jsme mlčky, v autě vyhrával můj oblíbený rapový playlist, ale jinak nic. Nebyl jsem nikdy upovídaný typ a on mi evidentně neměl co říct. Věděl, kdy držet hubu, šikovný kluk. Zabočil jsem do jedné uličky a vypnul motor, konečně jsme byli na místě. Potřeboval jsem si něco ověřit.
Uměl jsem si dát pět a pět dohromady. Uměl jsem lidi využít a vytěžit z toho pro své vlastní potěšení. A viděl jsem v něm talent, jako jiní ne. Možná, že zprvu jsem chtěl si jenom užít a ublížit své naivní sestře, zkazit tu jeho masku logiky a naučit ho spontánnosti, jen tak, protože jsem se nudil. Ale teď jsem v tom všem viděl něco jiného. Nebudu lhát, tatínkova kapsa se čím dál tím víc zmenšovala, a já měl peníze vážně rád. Musel jsem si je vydělat nějak jinak.. A on mi k tomu pomůže.
Mobil mi dvakrát zavibroval, jasný signál.
"Takže, chytrolíne.. Potřebuju, abys mi s něčím pomohl. A jelikož jsi chytrý kluk, bude to hračka.." Pohledem jsem sledoval ulici ve zpětném zrcátku, nikde ani noha.
"Potřebuju, abys pro mě otevřel sejf. Viděl jsem, jak jsi ve škole otevřel mou skřínku jakoby nic, zvládneš i tohle. Dokázal bych ho otevřít s pomocí násilí, ale vzbudilo by to nechtěnou pozornost a trvalo moc dlouho.." Proč jsem čekal, že to udělá jen tak? No, kdyby nechtěl, měl jsem jiné donucovací prostředky. Nebudeme si nalhávat, že jsem byl vysvobozovatel utlačovaných lidí, ne, byl jsem hovado a něco jsem chtěl.
"Kolik z toho budu mít?" Přetočil jsem na něj pohled, namísto zamračení jsem rty roztáhl v úšklebek. Zajímavé.. Čekal jsem protesty, hádky, cokoliv, ale tohle? Asi jsem ho prostě jenom podceňoval.
"Třicet procent.." Pokrčil jsem rameny, zatímco na ruce natahoval černé rukavice.
"Chci padesát." Otočil jsem se na něj, ale vážně, malej Viki chce smlouvat? Natáhl jsem k němu ruku, dotkl se jeho obličeje, nadzvednul mu bradu, stiskl ji pevně v prstech a zvrátil mu ji dozadu. Ledově jsem sledoval jeho oči, obličej, kde jsi vzal koule na tohle hochu? Ale on pohled neměnil. Přiblížil jsem se až těsně k němu, můj dech se odrážel od jeho tváře, ale on se ani nehnul.
"Pokud to stihneš do deseti minut.." S těmi slovy jsem ho pustil a znovu se oddálil. "Poslouchej, je to jednoduché. Dostanu nás dovnitř, odpojím alarm, ale jen na chvíli. Sejf je v zadní místnosti. Jakmile tam dojdeš, alarm se spustí. Policie je tu přibližně do deseti minut a ty máš čas na to, aby ses dostal dovnitř a ven.."
"Mám na to 11 minut a pět vteřin…" Pokrčil jsem rameny, jestli si to chce propočítat, jeho věc.
"Dostaň mě do sejfu, dostanu tě ven.." Nepřišlo mi na tom nic nesrozumitelného. S těmi slovy jsem přehodil kapuci přes hlavu a vydal se do tmy. Jednalo se o jeden obchod s elektrospotřebiči. Chodil jsem sem tenhle týden často, abych si to obhlídnul. Každý večer tu zapíná alarm, který se dá odpojit, ale jen na chvíli. Kamerový systém je venku, vevnitř nic. A hotovost si schovává vzadu.. Když mi přišla ta smska, věděl jsem, že to nezvládnu sám. Ale on mi teď krásně nahrál do karet.
Adrenalin, co se mi rozléval v žilách. Ptáte se možná, proč jsem tohle dělal. Proč jsem si boxem a prácičkami musel přivydělávat, když jsem měl rodinu z předměstí. Ale já se o ně nestaral, nebudu se tajit a hrát si, že za tím jsou noblesnější plány. Upřímně? Chtěl jsem prachy, víc a víc. A bylo mi jedno, jak je získám.
Klasicky loktem rozbít prosklenou tabulku, otevřít si dveře, dojít k alarmu a odpojit ho. Sledoval jsem, jak se protáhl a zmizel vzadu. Netrpělivě jsem hodil pohled na hodiny, alarm se znovu rozdrnčel. Pět minut.. Dostal jsem se za ním, nevím, jestli jsem mu věřil, že to zvládne. Až odbije deset minut, tak mizím a je mi jedno, jestli mi on stačí, nebyl jsem jeho chůva. Sledoval jsem, jak přiložil ucho k trezoru, jak otáčí pojistkou. Bylo mi fuk, co dělá. Čas utíkal, tlačil na mě. Chtěl jsem na něj zařvat, že na to seru, když v tom se s scvaknutím sejf otevřel. Bez výrazu jsem nacpal peníze do batohu, kývnul na Viktora a vyběhli jsme ven, hodit prachy do audiny za rohem a rozjet se pryč. Akorát jsme minuli přijíždějící policii, ale ta si ničeho nevšimla. Nikdo by přece nepodezíral takovéhle auto.
Bez výrazu jsem zastavil na krajnici, vytáhl balík peněz a hodil ho brejlounovi do klína.
"Půlka.." Pronesl jsem a sledoval, jak peníze bere do rukou. Potom jsem ho odvezl domů, jak jsem slíbil, než na nás jeho matka zavolá policajty, protože si nejspíš myslela, že jejího syna unáším. Když jsem viděl, jak mizí v domě a mile se na svou mámu usmívá, musel jsem zavrtět hlavou. Kdo ví, jaké hovado jsem v tom hodném klukovi probudil. Protože já si alespoň na nikoho nehrál, všichni věděli, jaký jsem. Ale ne, ty ses smál, předstíral jsi toho perfektního nezkaženého syna.. Nevím, kdo z nás tu teď byl horší.
***
Znovu jsem zastavil před jeho domem. Nemyslete si, že to byla jen jednorázová práce. Takhle jsme to spolu táhli pravidelně, já přijel, vysvětlil mu práci a on ji splnil. Netrávili jsme spolu víc času, než bylo nutné, a přesto se z toho stal zvyk. Zvyk, že vždycky věděl, že přijedu, stejně jako já věděl, že bude připravený. Cestou jsme mlčeli, práci splnili ve splněný čas. A možná jsem byl zmrd, ale i já si všiml, že na tobě je něco jiného. Ten netečný chladný pohled, se kterým jsi práci plnil. Jak se ti netřásly ruce, řekl bych, že právě ty se budeš bát a stáhneš ocas. Čekal jsem dokonce, že se díky výčitkám svědomí půjdeš udat, ale ty ne. Tebe jsem potkával doma, když jsi chodil za mou sestrou, když jsi na mé rodiče, na svoje i na ní hrál toho hodného chlapečka a pak si se mnou dělal špinavou práci. A přesto ve tvém výrazu nebyly výčitky.
Necítil jsem k tobě nic. A možná jsem si myslel, že budeš hysterická přítelkyně a budeš prosit o víc jako každý. Ale ne, ty jsi se mnou byl všude, na turnajích, v práci, a přesto jsem cítil, že ani ty nic víc nechceš. Že mě využíváš stejně jako já tebe, a ačkoliv se mi to nelíbilo, já se nechal. Nechal sebou manipulovat jen proto, protože jsem z toho těžil i já. Měnil ses mi před očima, možná si to nevěděl, ale kdybys chtěl, mohl jsi být nebezpečný..
Seděl jsem na posledním schodu polorozpadlé budovy kousek od centra. Místo, kde se moc lidí nepotuluje, protože se bojí, že je přepadnou, okradou a zabijou. Ale mě to nevadilo. Seděl jsem tam, se sluchátky v uších sledoval tmu okolo a čekal, až přijdeš. Přestal jsem tě vyzvedávat ve chvíli, kdy na mě tvá máma začala hystericky řvát, že se mnou nikam nepůjdeš. Asi si nebyl moc dobrý lhář. Vykouřil jsem cigaretu, jednu, druhou, třetí.. Minuty utíkaly, čekal jsem, ale tys nepřišel. Ne, nebyl jsi tu ve sjednanou dobu, ve sjednaný čas. Prostě jsi nepřišel. A já? Měl bych cítit vztek, možná strach, že si vážně byl jednom zbabělec, ale já to upřímně tušil.
Protože každý člověk je sobec, každý člověk je zmrd svým vlastním způsobem. Já toho tvého jen postrčil správnou cestou. Konečně sis přestal hrát na to, že nemáš názor, přestal být loutkou v tom perfektním životě. Viděl jsem ti to na očích, když ti v prstech proklouzávaly bankovky. Ten chtivý pohled, který jsi tak maskoval tou netknutou maskou. Já už dávno věděl, kdo jsi. A možná, že mě mělo mrzet, že jsi odešel. Ale nemrzelo, protože mi to bylo u prdele. Telefon zavibroval, přečetl jsem si první řádky a s úšklebkem zatípnul poslední cigaretu. Tvoje výstižná láskyplná smska o čtyřech slovech mluvila jasně. Já už tady neměl, na co čekat.
Se skřípěním pneumatik jsem se rozjel pryč, a možná, že jsem tě zneužil a poskrvnil. Možná, že jsi mě nesnášel nebo miloval. A možná, že si pro mě v životě vážně nic neznamenal. Ale stejně jsem byl hrdý. Protože přesně takhle to končívá. Měl jsi být pan perfektní s dokonalým životem. Ale potkal jsi zmrda jako já, co ti zbořil ty nebeský zámky..




<- Předchozí díl Další díl->

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ninka Ninka | 20. září 2018 v 0:01 | Reagovat

skutočne by ma zaujímalo pokračovanie, parádny príbeh.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama