Klub sráčů: Tentokrát na sněhu - Mára

30. prosince 2017 v 21:37 | Pilína a Yo |  Klub sráčů: Tentokrát na sněhu

Překvápko? Nemyslím si :D Kdo četl dovolenou, tak tohle čekal xDD


-MÁRA-

"Až toho zkurvysyna uvidím, tak mu ty zkurvený světlice narvu do prdele!" odhodil jsem prázdnou pistol a s klepáním sledoval, jak se mi kolem úst vznáší obláčky páry. Pojďme se ale vrátit pár hodin zpět a já vám vysvětlím, proč dřepím po prsa ve sněhu a vymýšlím, jestli je na vztek lepší pomalá, mučící smrt a nebo naopak výbušná a brutální.
Takže ráno.


Pokoj, nestíhačka, Honzo, dělej taky něco užitečnýho a hoď mi do batohu laso a mobil, oblíknout si slušivé termo legíny, nasadit tričko a lehkou sportovní bundičku, na hlavu prásknout kulicha, sebrat všechny sarapatičky a vypadnout. U vchodu mě ještě Leo přemluvil, že tu dědovu flintu na zajíce mám nechat na hotelu a srát na biatlon, že mám radši jenom běžkovat, a tak jsem nakonec jen s batohem na zádech vyrazil do terénu. Kdepak, jezdit na prkně jak puberťák a celej den navíc být s těma kreténama! Měl jsem jich dost z autobusu, kde si pořád některej z nich stěžoval, že má hlad, že se mu chce čůrat, že ta babka na něj podezřele mrká, že proč jsem mu sebral toho zapálenýho jointa a speciálně k tomu Honzík, který se po třech hodinách, kdy už ho nebavilo poslouchat Matesovo rádoby vtipy a Táda po večerní šichtě usnul, příšerně nudil. Takže den, kdy budu moct slyšet jen cvrlikání ptáčků a místo těch tupejch ksichtů uvidím jen krásnou alpskou krajinku? No prostě balzám na duši!
Tak si tedy jedu, našel jsem hezkou stopu, ukázkové pohyby, moc se nedřít, namazáno skvěle na tenhle den, to ticho, to božské ticho! No oáza, říkám vám, asi stárnu, ale tohle bylo k nezaplacení!
No dobře.. Po nějakých dvou hodinkách ustavičného běhu už jsem začínal být pěkně nasranej, protože ten kopec ne a ne vyjet! A ten bágl byl zatraceně těžkej, co v něm sakra mám, cihly? Pořád jsem se jak hlemejď ploužil kolem v sotva patrném stoupání a začínalo mě to pěkně srát! Co jsem, pětapadesátiletej důchodce? Já každej den posiluju, vážení! A protože moje ego bylo taky nemalé, i když se všema těma pitomcema za zadkem jsem se musel krotit, prostě jsem děsně rebelsky opustil stopu a vydal se kolmo po kopci přímo na vrchol. No prosím, konečně to trochu utíkalo! Skvělé, usmíval jsem se jako jezule, když mi podjela pravá noha, zaškobrtl jsem, nohy se mi rozjely a já se v poslední chvíli zabořil hůlkama hluboko do sněhu. Stál jsem tam s malou dušinkou, radši ani nedýchal, nohy tak daleko od sebe, že už asi nikdy nebudu moct mít děti a doslova jsem cítil, že jsem si ty běžky namazal tak dokonale, že teď prostě ujíždějí dolů po hladkém sněhu. No než jsem stačil zanadávat na to, jakej jsem zkurwenej detailista, s výkřikem jsem po zádech spadnul do sněhu a jel si to dolů, ta fajnová bundička, kterou Honzík okomentoval jako že je fakt děsně hooot, byla jak nějakej podělanej sněžnej bob a já jenom hlasitě řval, jak jsem se řítil ze srázu, hulkama se snažil někde zaseknout, běžky mi z nohou už dávno spadly a já s ohlušující ránou zapadnul do několikametrové díry a s bolestným křupnutím vyjekl, když se mi noha zpříčila a zůstala zaseklá ve sněhu.
"Do prdele!" zanadával jsem, to se mi ten výlet docela rychle podělal! Se zatnutýma zubama jsem se pokusil nohu vyprostit, ale nešlo to, byl jsem zaseklej v nějakém zasypaném chroští a při každém doteku v končetině šíleně zacukalo. Zkusil jsem se vyhrabat, ale prsty jsem měl v lehkých rukavicích za pár minut tak promrzlé, že jsem je necítil a nechtěl jsem riskovat, že mi třeba některý z nich odpadne, sakra mám fakt rád svoje prsty! Pak mě ale napadl spásný nápad a já si hmátnul na záda a s úsměvem a úlevou zjistil, že bágl na nich pořád mám. Oddechl jsem si, tak to bude easy!
S úsměvem jsem ho rozepnul a zalovil v něm.
První, co mi přišlo pod ruku, byly křížovky v Květech. Pozvedl jsem obočí, jako fakt si nevzpomínám, že bych si do báglu dával křížovky, když už, tak já jsem osmisměrkař, ale neřešil jsem to, odložil je stranou a znovu ruku vnořil do obsahu a vyndal:
"Gameboy?" to už jsem začínal jakože nechápat. Vždyť já ani nevěděl, že jsme ho měli s sebou. Odložil jsem ho stranou a vyndal lahváče desítku s otvírákem! Tak už chápu, proč byl ten bágl tak těžkej! Pomalu jsem začínal zuřit. Našel jsem ještě pytlík minipreclíků za pět euro z minimaru, to ses Honzo posral?! Jsem milionář?! Pak dvě čokoládičky, které na polštářích nechávaly pokojské, nenabitou mp3ku, moji knížku o mniších žijících jen z čiré energie a froté ponožky. A mobil žádný..
To si mám jako kurwa drát otevřít pívovou tříšť, protože mi v tom mrazu zmrzlo, zakousnout preclík a čokoládku a u toho vyluštit křížovku, pak si hodit hru, vydeptat se tím, že jsem ty poctivě shozený kila zase nabral, zkusit se nažrat vzduchu a pak se oběsit na nefunkčních sluchátkách?! Jediný, co mi k něčemu bylo, byly ty ponožky, ale to bych tu zkurwenou nohu nesměl mít dva metry pod ledem! A aby toho nebylo málo? Jo, začala zkurwená vánice!!
Když jsem začal přemýšlet, že rozmlátím tu flašku a střepama si odřežu nohu, našel jsem v přední kapse světlici. No už mi z toho mrazu trochu harašilo, takže jsem jí s hysterickým smíchem políbil a okamžitě vypálil do vzduchu. A pak jsem čekal. Hodinku, dvě, pak mi zamrzly hodinky. I vypálil jsem druhou. Když se začalo stmívat a já v sobě měl již čokoládky i preclíky, vypálil jsem třetí a poslední.
A tak se vracíme zpět k začátku mého příběhu, kterak sedím zahrabaný ve sněhu, naštěstí mě už nic nebolí, protože do prdele necítím ani svoje zmrzlý koule a jenom blikám tím zasraným gameboyem a čekám, až mě přijdou sežrat vlci.. kurwa, že já všechny ty kretény poslouchám, teď by se mi ta vzduchovka ještě hodila! Mohl bych se s ní alespoň umlátit!
No ono se vám to zdá určitě náramně vtipný, ale v tom čase už jsem fakt necítil nohy, únavou jsem mžoural do tmy, gameboy skomíravě pohasínal a já počítal andělíčky, když jsem uslyšel nějaké rachtání a pak se z křoví vynořila postava. V první chvíli jsem myslel, že mám prostě halušky a jde si pro mě Yetty, ale nakonec jsem poznal svojí lyžařskou termo nepromokavou pérovou červenou bundu a v ní nikoho jiného než toho žida, co mi zapomněl přibalit to nejdůležitější!
"Máro, jsi v pohodě?" v jeho hlase byl znát strach, když padnul ke mně na kolena a začal mě vyhrabávat ze sněhu, ale po chvilce toho nechal a začal si foukat do dlaní. "Ty jo, to je dneska kosa, měl jsem si vzít dvoje rukavice.." bohužel jsem měl již jednu ruku volnou a kašlal na riziko, že mi fakt odpadne, protože jsem zrovna viděl rudě, nabral hroudu sněhu a fláknul mu jí do ksichtu.
"To si děláš prdel?! Říkal jsem mobil, mobil, zkurwenej mobil a cos tam dal?! K čemu mi měla bejt posraná kniha o mnichách?! Až se odsaď dostanu, narvu ti jí do prdele!" pořád jsem po něm házel větvičky a kousky ledu, na které jsem ze svého nehybného místa dosáhl a nemít tu nohu v ledu, snad bych se vyhrabal, našel běžky, posadil ho na ně a kopnutím do zadku ho poslal do Grónska!
"No tak jo, klid, klid, dám ti doma prášky a všechno bude-"
"Jaký zas prášky? Jsem podchlazenej, umrzly mi koule a sežral jsem preclíky za pět euro!"
Honza mě vyhrabal asi k pasu, když se objevil Robin s Valym a po chvíli i Matěj s Andym a pomohli Honzovi odházet všechen sníh, pak se ze tmy vynořila jako svatozář Danyho blonďatá kštice a David mi obětavě odevzdal svou černou bundu, protože mi jí chtěl dávat ochotně Dany, pak Leo s Tádou, který si stěžoval, že kdyby věděl, že ta šukačka na sněhu bude tak klouzat, neobtěžoval by si ty těsný oteplováky sundávat, aby toho nebylo málo, vynořil se z lesa i Alex s Kubou, který sice kývnul hlavou, když jsem jim poděkoval za to, že mě šli hledat, ale vysvětlit, že se vlastně Alex ztratil hned za chalupou a tak uplynulé dvě hodiny hledal jeho. Ten malej skřet samozřejmě neopomněl situaci náležitě okomentovat, nabídnul mi brko a pak si ke mně, jo pořád jsem byl ještě zakopanej pod sněhem, protože ti idioti se nemohli shodnout, kdo mě z toho vykope, čupnul, nahodil americkej úsměv a normálně si to vyfotil! Když už jsem začal hysterickým hlasem prosit, ať se vyserou na moji záchranu a jeden z nic mě vezme po hlavě tou knížkou o žraní vzduchu, ozvalo se houkání a z lesa se vyřítila rolba řízená nikým jiným než Vojtou, kterému nadšeně radil Michal a pořád opakoval, že rolba je mnohem víc cool než traktor. No vomejvali mě..
Nakonec mě vytáhl právě vrchní vesničan, protože tomu stačilo mrknout, prohlásil, že jsem jako ten bejk, co spadnul do studny u nich na chalupě a pak mě prostě přes kladku vytáhnul ven. Div ne s brekem jsem ho objímal, když mě posadil do rolby a já pod prdelí ucítil vyhřívané sedačky.
Záchranáře, kteří mě nakládali do soukromé helikoptéry pana majitele jsem zapřísahal, ať ke mně Honzu nepouští, nebo ho z vrtulníku vykopnu tou zlomenou nohou, ale nedal si říct a letěl se mnou, držel mě za ruku, zatímco já mu v polovičním deliriu nadával, že každou dovolenou posere, a to ani Leo nemusí ošukat Danyho, jak jsem měl celou dobu strach.
Ale uznávám, že pokaždé, když jsem pootevřel unavené oči, byl u mě. Cítil jsem, že mě drží za ruce. Nebo mi sahá do zadní kapsy legínů pro peněženku, aby si mohl jít koupit něco k jídlu, protože celej podělanej den dřepěl v závěji sněhu a nemohl přijít na to, jak se řekne japonská lovkyně ústřic na tři! Ale měl strach. Viděl jsem to, jak mi upravoval deku a dával mi brčkem pít horký čaj, kterým mě to tele stačilo opařit, ale já mu to odpustil.. jsem fakt hlupák, že jsem se vždycky nechal napálit tím sladkým kukučem.. no a ještě něčím sladším..
"Pomalu, pomalu! Myslím, že je ještě trochu zmrzlej.."
"Ukaž? Ale ne! Je v pohodě! No, možná trochu promodralej.."
"Promodralej? Děláš si prdel? Co bez něj budu dělat?"
"Ne, není promodralej, jenom takovej scvrklej.."
"Ty debile, seděl jsem půl dne ve sněhu, jakej by měl asi bejt, 30 cenťáků?! Ty ho máš scvrklýho i když teče vlažná voda!"
"No jo ježiš, tak se hned neurážel.. ukaž, pomůžu ti.."
"Zuby ne, zuby ne! Citlivě.. citlivě!"
"Hmdfde…"
"Joo.. to je teplíčko.."
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama