Choice - klapka 5

12. prosince 2017 v 19:57 | Pilína a Yo |  Choice
Oblíbená VOSS kapitola je tu, tak si jí užijte :D

Měj se dobrá nálado, vítej nasranosti! Ne, já prostě nemůžu dostat, co chci! Celej den čumím, jak se oblejzá s nějakou krávou, pak ho musím dotáhnout do hotelu přes všechny ty pitomce, co se po něm sápou, a když se ho konečně můžu dotknout po všech těch lidech taky já, který na to mám největší právo, někdo přijde? Supěl jsem jak parní lokomotiva!
Nicméně, než se Angelo vůbec vzpamatoval, já byl už dávno v pozoru připraven na nejhorší. Málokdy se stávalo, že by někdo klepal jen tak pro nic za nic. A můj šestý smysl samozřejmě nezklamal ani teď.


"Co je?" vyštěknul jsem na jednoho člena ochranky hotelu, který zacouval pár kroků dozadu.
"Pro-promiňte, někdo volal, že je v hotelu bomba a-" a dál jsem ho neposlouchal, čapnul jsem jednou rukou mobil, tou druhou Angela a s důrazným odstrčením prošel kolem toho ňoumy do chodby. Angelo opět protestoval, že ho držím moc pevně a jdeme moc rychle a potřebuje si zkontrolovat vlasy, ale ignoroval jsem ho a táhnul ho po požárním schodišti dolů. Mezi tím jsem vytočil číslo jednoho z chlapů, kteří vykonávali práci jako já, avšak stáli venku v dešti a zimě, zatím co já si obvykle prdel ohříval pěkně uvnitř luxusních pokojů.
"Hall. Volejte policajty, ať to vyklidí. Jedu s ním pryč." Konec dlouhé konverzace, ve které se chlápek na druhé straně ani nestihl nadechnout. Pak druhý hovor, která cesta z hotelu je v tuhle chvíli nejbezpečnější. Angelo se zdál být nebývale v klidu, fakt mě někdy zaráželo, že zatímco já organizuju akci, ve které mu ve většině případů hrozí bezprostřední nebezpečí, on se tváří, jako by mu přerušili oblíbený pořad v televizi reklamou. Fakt netuším, jestli mi tak moc věřil, nebo byl prostě tak moc mimo, ale to já byl ten, kdo si z takových věcí dělal těžkou hlavu, zatím co on si prohlížel v zrcadle výtahu svůj nový cucflek. Klasika.
Když se nečekaně objevil u zadního vchodu hotelu, okamžitě se pár fotografů vrhlo k nám. Tak dneska jsem fakt neměl náladu na tyhle idioty, co rvaly ty svý foťáčky člověku až do pusy a když jeden přiběhl blbě pro něj z té mojí strany, ještě ten aparát ani nezvedl k oku a měl ho na sračky, protože jsem ho jediným neurvalým gestem vyrval z jeho ruky a hodil o nejbližší zeď. Angelo zaškubal rukou v mém sevření, ale stejně jsem ho nepustil.
"Hej, s tímhle přístupem budu mít fanoušky leda ve fotoalbu!" nespokojeně krčil ten hezoučký obličej, ale moc jsem si z něj nedělal. Konec konců já tu dělám svou práci. A jsem frustrovaný a nezašukal jsem si! A tak se všichni třeba poserte!
"Drž hubu." Strčil jsem ho na sedadlo spolujezdce obrovského jeepu a zabouchl ve chvíli, kdy začal zvýšeným hlasem kecat o tom, že to on zaměstnává mě a já mu nebudu poroučet. Obešel jsem auto, když se přihnal další reportér, jehož jsem s jistým pocitem zadostiučinění přirazil na kapotu auta tak prudce, až se svezl na zem jako švestka. Ups, sorry! Pak už jsem nasedl a rozjel se pryč. Angelo se tvářil naštvaněji a naštvaněji a bručel si pro sebe něco španělsky, což bylo jeho jediné štěstí, protože moje nálada byla zrovna fakt na hovno.
Opět jsem zvedl mobil. Kdybyste to nevěděli, jsem taky telefonní ústředna! Pár informací, strohý zabručení a konec jako vždycky, já si na dlouhý vykecávky fakt moc nepotrpěl.
"Kam to jedeme?" zeptal se hnědovlásek, když jsem odbočil z hlavní a vjel na dálnici. K jeho honosnému sídlu na vrcholu útesu to bylo na druhou stranu.
"Doma jsou novináři, chtějí slyšet, jak se cítíš po tom útoku." Zabručel jsem a konečně stáhnul nohu z plynu a začal řídit jako člověk, a ne jak hovado.
"Ale já jim chci říct, jak se cítím. Určitě by to bylo ve večerních zprávách!" můj ledový pohled jako obvykle nefungoval a já si tak musel vyslechnout spršku slovíček o tom, jaký jsem idiot, proč mě vůbec platí, že mi to strhne z prémií a kdesi cosi, až jsem natáhl ruku a povolil autorádio na maximum. S jediným krátkým úšklebkem jsem se na něj podíval a pak už jen další hodinku vesele ignoroval všechno, co udělal.
Nakonec jsem zastavil v jedné zapadlé uličce, kde se to obrovský auto vyjímalo jako pěst na oko. Povzdychl jsem si, budu ho muset někam přeparkovat. Vystoupil jsem a obezřetně se rozhlížel, ale to už i Angelo vystoupil, na nose sluneční brýle, kdoví odkud to zas vytáhnul a díval se kolem sebe, jako bych ho zavezl do pohádkové krajiny zázraků.
"Páni, to je díra.. gratuluju, tady mě nikdy nikdo nenajde, kabelovka sem ještě nedorazila." Utrousil štiplavě, ale měl jsem ho víte kde. Rozešel jsem se k jednomu malému domku a očekával, že půjde za mnou, no chlapec možná byl velkej pán, ale setkání s všema těma pochybnejma existencema, který se potulovali všude kolem, na to nebyl zvyklej. Cupital za mnou jako králík. Krátce jsem zazvonil a zůstal stát venku. Angelo podupával nožkou a založil si ruce na prsa, aby tak dal najevo své zhnusení, ale i jemu spadl hřebínek, když z domu vyšel chlap jak hora. Jestli jsem byl já potetovaný hovado, nevím, jak bych pojmenoval jeho. Hodil na něj pohled tak výmluvný, že už nemusel prohlásit ani slovo. Chvíli bylo ticho, Jon si Angela prohlížel jako zboží na pultě a já se neměl k tomu něco říct, ale všechno zachránila postarší, maličká žena, která mezi námi třemi (ano, i Angelo byl celkem vysokej) vypadala fakt komicky. Okamžitě se rozzářila.
"Tobby!" vrhla se mi kolem krku a já pomalu litoval, že jsem si vybral zrovna tohle místo. Tohle mi totiž hvězdička dá pěkně sežrat. Už tak koukal se směsicí zájmu, pobavení a nevyslovených otázek.
"Ahoj mami." Tím jsem shrnul všechno, co kdo potřeboval vědět a mínil jsem být další hodinu zticha, moje matka ale samozřejmě měla v plánu něco jiného. Okamžitě vykulila oči na Angela a pak se usmála, jako by byl jejím synem on, ne já. V tu ránu zapomněla, že mě neviděla několik měsíců a vrhla se k němu.
"Angelo Rose? Můj bože, zbožňuju vaše filmy! Rudá růže nebo Poslední polibek, nebudete mi to věřit, ale brečela jsem u toho dojetím!" Angelo, vida že má zase něčí pozornost, jí věnoval jeden ze svého arzenálu zářivých úsměvů a já protočil oči. Cestou do domu jsem jim oznámil okolnosti situace a taky to, že tam plánujeme jednu noc přespat. Měli jste vidět Angelův výraz, když viděl můj starý pokoj, velký zhruba jako jeho koupelna a uvědomil si, že bude muset spát na tom starém, rozvrzaném gauči, který jsem kdysi obýval. Avšak statečně ujistil mou strachující se matku, že je to v pořádku a zvládne to, i když já na něm viděl tu paniku, že si večer na svůj pěstěnej obličejík nedá krémíček z lachtaního tuku, nebo co si to tam patlal! Nakonec jsme skončili v obýváku, starej ventilátor občas vynechal otáčku a přidal se k nám můj druhý bratr Derek, protože byla přece hrozná prdel vysmát se mi, že dělám dětskou chůvu. Fakt boží! Máma nosila na stůj sušenky a koláčky a obložené chleby a Angelo jí s radostí a plnou hubou tvrdil, že už si další nedá, protože se to tělo samo neudělá. Pche, to mu připomenu až budu zase posilovat a on vedle mě ve vibračním křesle bude žrát brambůrky. Nakonec za mnou došel do kuchyně, kam jsem se uklidil, protože jsem jich všech už měl plný zuby a prohlásil, že má žízeň.
"No a?" podal jsem mu skleničku a ukázal na dřez. "Angelo kohoutek, kohoutku Angelo, seznamte se!" ale jak se dalo čekat, moc nadšený z toho nebyl. Z kohoutku sem tam ukápla kapka, protože ač nám to máma připomínala při každé návštěvě, ani já ani mý dva bratři jsme se nikdy nedokopali k tomu, abychom těsnění utáhli. Lehká vrstva rzi na spodní části byla jasným důkazem, že se výměna neprovedla už pěkných pár let. Hnědovlásek se kysele ušklíbl.
"To pít nebudu. Je to kontaminované. Víš co? Skoč mi koupit nějakou voss. A nějakej dort pro tvojí mámu, je moc milá. Tobby." Hodil po mě svazek bankovek a odtančil si do obýváku, zatímco já se držel zuby nehty, abych nezačal zběsile řvát: Hulk zlobit! Jenže co mi zbývalo? Nechat ho umřít žízní byl sice skvělej nápad, ale máma by mě umlátila košťátkem, takže jsem sebral prachy a vyšel ven. V kufru auta jsem z batohu vyndal krabičku cigaret a jednu si hned zapálil, zatím co jsem seděl na otevřeném kufru a čuměl do dálky špinavé ulice. Nikdo přece neřekl, že mu to musím donést hned, no ne? Ať si chvilku počká, zmetek, ono ho neubude. A i kdyby jo, zvládne to. Ten kluk je jak nezmar. Zatím co jsem si tam vesele koledoval o rakovinu, prohrabával jsem všechny ty krámy na zadní sedačce, on byl totiž Angie pěkný prase, takže se všude válely obaly a petláhve, takže vítejte v mém zaměstnání číslo tři - uklízečka. K něčemu to ale přece jen bylo. Mezi vším tím svinčíkem jsem totiž našel jednu prázdnou lahev, na které bylo šedivým nápisem elegantně napsáno voss a dostal zákeřný nápad. Vrátil jsem se na dvorek a z hadice, kterou jsem obvykle Brunovi plnil misku, jsem doplnil lahev až po okraj. Obyčejně jsem se neusmíval, ale teď mi na rtech hrál škodolibý úsměv. Doufám, že dostane přinejmenším salmonelu!

Když jsem se pak vrátil domů a postavil lahev před něj, vůbec mi nevadily ty kecy, kde jsem byl tak dlouho, ani posměšky mejch bratrů, že dělám hospodyňku. Za ten pocit zadostiučinění, když se prvně napil a spokojeně se usmál, mi tohle všechno stálo!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama