Červenec 2017

Klub sráčů - Andy no.1

31. července 2017 v 11:04 | Pilína a Yo |  Klub sráčů
Tak jste si jí odhlasovali, tak jí tu máte! xD
Klub sráčů (pracovním názvem Dovolená), je fakt divná povídka, ve které vlastně nejde o děj, ale o to si pro nás připomenout kluky, společně se mrknout, jak se změnili, jaké vztahy v té jejich homopartě xD vlastně jsou a naposledy (kecám, stejně je občas zase vrátíme xD) se s nimi rozloučit. Stárneme a vedeme teď filozofické debaty, co naše postavy asi dělají v budoucnosti :D To by jste nevěřili, jak dlouho nám vydrží to probírat a řešit, kdo s kým kde a za kolik xD.. ale jsou to naši kluci, jako by byli živí, tak to prostě je :D Vlastně, co myslíte vy? Jak dopadli vaše oblíbené postavy po škole? :D
Zpět k povídce, každý díl vypráví jedna postava, ale nebojte, vždy bude uvedeno která, aby jste v tom neměli problém, i když pro ty, kteří povídky moc neznají nebo si je už nepamatují, to stejně bude asi pěknej zmatek xD No, uvidíme :D Díly na sebe navazují jen lehce, nejsou vlastně ani psané ve sledu, ve kterém je budu přidávat, tak dopředu pardon za detaily :D
Takže tento díl vám odvypráví Andy, jak budou vycházet další naši klucí zatím rozmyšlené nemám, tak se nechte překvapit :D


~ANDY~

Přeřadil jsem, sešlápl plyn a předjel modrou fábii. Toho pitomce jsem ztratil už dávno a moc mě to netrápilo. Zase měl před odjezdem blbý kecy, jediný, co ho zajímalo, jak bude machrovat v plavkách a jestli si vzal dost kondomů, klasika. No, sice mě ty jeho kecy rozčilovaly, ale věděl jsem, že to prostě dělá proto, aby si udržel tvář. Po tom všem jsem mu už prostě věřil. Už jsme spolu, konec konců, byly zatraceně dlouho.

Klub sráčů

30. července 2017 v 23:27 | Pilína a Yo

Díly

Celá povídka ke stažení ZDE

Postavy:

Dany, David, Andy, Maty, Míša, Vojta, Kuba, Alex, Mára, Honzík, Valy, Robin, Leo, Viktor, Tobias, Angelo


Typ: Kapitolovka
Stav: Rozepsaná
Žánr: Yaoi, komedie, erotické, dovolená, léto, reálný svět
Upozornění: Yaoistická povídka! 18+ (Někdy i víc xD).
Autor: Yoko a Pilikka

Recenze:

Důrazné upozornění! no.1 - Povídka je určená pro staré čtenáře, kteří znají naši práci, v případě, že některou z uvedených postav neznáte, přečtěte si nejprve její příběh, v opačném případě nejspíš v tom množství postav budete mít v ději pěkný guláš xD
Důrazné upozornění! no.2 - K bodu no.1 -> tahle povídka nemá děj, je to kravina xD
Důrazné upozornění! no.3 - Dost nehezky jsme si s kluky pohrály, až se bude schylovat k nejhoršímu, napíšu upozornění, skalní fanynky určitého páru nás ukamenují,.. ale why not! xD

"Friendzone" - jedna

27. července 2017 v 16:00 | Pilína a Yo |  Friendzone
Takže slíbený první dílek naší slaďárny, jsem zvědavá, co řeknete, není to tak úplně šálek naší kávy :D


"Já si jednou vezmu svýho tátu!" založil jsem ruce v bok, až mi vypadl z ruky plastový náklaďák a nahodil ten nejvíc cool úsměv, jaký jsem ve svých pěti letech zvládl. Anička pohodila vzdorně hlavou, náš neutuchající spor o cokoliv jako obvykle vrcholil. Netuším proč, ale tu malou copatou příšeru jsem nemohl vystát. Tyčil jsem se nad ní a jen kývnul hlavou do strany, kde stál Valy.
"No a co? Já si vezmu Valyho!" tak, teď jsem ti to vytmavil, pometlo!
"To nemůžeš, je to kluk!" zavřískala Anička, protože jako všechny holky ve školce Valentýna milovala, takže jsem si přece nemohl uzurpovat jejího miláčka, jenže bloncka měla smůlu. Protože on byl můj! Už tehdy!
"Ale můžu. Že si tě můžu vzít?" otočil jsem se na blonďáčka, který jako obvykle stál po mém boku a tvářil se, že ho fakt nebaví řešit moje problémy. Vždycky spolu, ve všech zábavách i průšvizích, prostě byl můj osud, co na to říct.
"Jo." Prohodil ledabyle, nezklamal, a proto jsem ho měl tak rád, protože byl za všech okolností na mojí straně. Já se otočil na Anču a škodolibě se ušklíbl, než jsem na ni fakt děsně hrozivě dupl, ona zděšeně vykřikla a rozeběhla se pryč.
"Paní učitelko!" zatím co se od vedle ozývalo její žalování, já stál proti němu a zářivě se usmíval. Byl můj nejlepší kámoš, půjčoval mi hračky, dělil se se mnou o bonbóny a nikdy mě nenechal ve štychu, když si na mě Anča chtěla léčit mindráky. Usmál jsem se a vzal ho za ruku. Bylo mi pět a už jsem věděl, že ho nejspíš miluju..

Informace a tak xD

26. července 2017 v 23:32 | Pilína a Yo |  Oznamy
Zdravíčko všem! :))
Mám tu pár informací a nějaké otázky také na vás, tak jsem se rozhodla to prostě napsat jako článek, ať máme všichni klid *je zvědavá, jestli si to někdo přečte xD*
Takže, v první řadě děkujeme za komentáře a hvězdičky, jak jsem už říkala, povídky jsou vesměs dopsané *za chvíli si bude trochu protiřečit xD*, píšeme i bez blogu, je to taková naše forma komunikace, ale vaše komentáře jsou vážně tak milé! Vždy si ráda přečtu, že naše povídky jsou kvalitní nebo povedené, to prostě pohladí ego každému :D
K věci.
Trochu jsme se sekly u Lea s Viktorem (Mám na tebe chuť). Je to proto, že jsem Viktora udělala tak nijakého, že se za něj hrozně blbě píše a Yo se za Lea nemůže vyřádit tak, jak by si přála (příznivci mojí lásky číslo jedna určitě ocení, že Leo se objevuje i v jiných našich povídkách a kazí tam, co může xDD). Víme už, jak skončí a všechno, jen se nám do ní prostě nějak moc nechce. Takže ano, budeme přidávat, ale prostě jednou za čas, asi nemá smysl rychle něco splácat a podělat to.
Neklesejme na mysli.
Od zítra začnu házet nové díly "Friendzone". Recenze je přidaná, můžete se mrknout, je to taková klidná povídka, chtěly jsme po dlouhé době něco sladkého a nenáročného. Vycházet bude každý čtvrtek :D.
Jak jste možná zaregistrovali, nepřibyla sama. Nová recenze na I mean it! je přidaná i s postavami, ale o tom, kdy ji začneme vydávat, ještě nevíme. Společně s Choice se totiž nemůžeme s Yo rozhodnout, kterou sem hodit, stylem psaní si jsou docela podobné, takže vás chceme poprosit, ať buď dole v anketě hlasujete a nebo napíšete komentář, co by jste tu viděli radši. Pak je tu ještě alternativa číslo tři a to Dovolaná (oficiální název zatím nemá xD). Nějakou dobu jsme s Yo měly psací pauzu a kluky, které tvoříme teď, už, jak jste si možná všimli, stylizujeme někam jinam. Obě jsme trochu dospěly a školní prostředí nám začalo být poněkud těsné. S tím nejspíš přichází ona chvíle rozloučit se se starými postavami. S Yo jim říkáme Generace no.1 :DD. Už jsou to pro nás prostě malí chlapečci a psát za ně je těžké, takže místo toho, abychom si je zprotivily a věřte mi, nemáme k tomu daleko, jsme se rozhodly se s nimi tak nějak rozloučit v Dovolené, což je povídka prostě.. šílená a bez děje :DD.
Budiž tedy rozhodnutí na vás!^^
Hádám, že tím jsem vyčerpala svou těžce zkoušenou hlavinku a můžu jít spát :D
Děkujeme všem za přízeň, pa!

I mean it!

26. července 2017 v 23:08 | Pilína a Yo

Díly

Postavy:


Typ: Kapitolovka
Stav: Rozepsaná
Žánr: nejvíc nadnárodní korporace xD, lehké násilí (Problém?), šikana, vtipné,
Upozornění: yaoi 18+, vulgarismy (jako **** fakt *** hodně xD), submisivita a násilí xD,
Autor: Pilča a Yo xD
Recenze:



Ben, workoholik, dříč, krasavec, jednička ve všem, kterou všichni milují a obdivují, ženy z něj šílí a k dokonalému završení mu chybí už jen vysněné místo ředitele firmy. Konec pohádky, bitch! Protože nepřijel princ na bílém koni, ale hovado ve stříbrném porsche, které má nejspíš jediný životní cíl - posrat Benovi celej život. Dominik, seznamte se s prvotřídním zkurvysynem bez duše, jehož hlavní náplní práce je Bena provokovat tím nejzvrhlejším způsobem. Jenže kdo by tomuhle snědému hajzlovy odolal?
Sudičky nejspíš někde chlastaly, tak se pojďme společně podívat na pohádku, v níž zlo vítězí a noční můra se stává předmětem vašich mokrých snů...



Benjamin Němec

26. července 2017 v 23:07 | Pilína a Yo

No, takhle.. Poznat mě nejspíš chcete, ale já vás ne.
Jmenuji se Benjamin Němec, pro některé ty vybrané jedince jen Ben. Rozhodně bych o sobě dokázal tvrdit, že jsem svůj. Mám rád, když můžu být středem pozornosti, když se věci dějí podle mého a svět je hned růžovější. Chovám se k ostatním tak, jak si uznám za vhodné. Ale nepřekračuji určité hranice. Víte, svůj život jsem celý strávil jen předháněním druhých. Nejsem přirozený talent, nic mi do vínku nebylo dáno zadarmo. Všem jsem své kvality musel dokazovat každý den.. Pravděpodobně jsem ten prototyp dříče. Mám rád, když jsou věci dotažené do konce, když věci dávají smysl a mají nějaký řád. Stejně jako řád, který má můj
život. Myslím si, že mám být na co pyšný. Dostal jsem se skoro na vrchol, získal dva tituly a svými vlastními silami,
bez prosení o cizí pomoc. Chci, aby mě lidi milovali, není mi to jedno.. Není mi jedno, co si o mě druzí myslí. Snažím se být prostě nejlepší..
Říkejte tomu sobeckost, říkejte tomu ego. Ale jen těžce nesu, když vím, že existuje někdo lepší. Naprosto nesnáším lidi, co vše mají zadarmo aniž by hnuli prstem.
Bohužel, moc přátel ani ničeho ostatního jsem nepobral. Naprosto celého mě pohltila kariéra, honba za tím, abych byl neustále lepší a lepší mi tak nějak překazila kontakt s ostatními lidmi. Ne, že bych nechtěl.. Zasvětil jsem svůj život cílům a práci. Rozhodně ale nejsem svatoušek, chci tím jen říct, že ten, kdo projde mojí postelí, rozhodně není a nikdy nebude ke mě nic bližšího.. Neumím si vytvářet tyhle vztahy a pouta. Proto se vás nezastanu, když vám bude nejhůř, ani vám nepomůžu. Protože já s vámi ke dnu nepůjdu..
Jak jsem už mnohokrát naznačoval, jsem ten typ, co má rád, když je v jeho životě pořádek. To samé platí o mém vzhledu. Každý den chodím do práce perfektně upraven. Košile plní celý můj šatník, stejně jako různorodá saka. Postavu nemám zrovna nejhorší, snažím se ve volných chvílích sportovat, ale nedám se považovat za ranaře.. vždycky jsem se těmhle věcem spíš vyhýbal. Ne proto, že bych se bál, ale proto, protože jsem o to nestál. Říkejte tomu ignorace. Matka příroda mi nadělila velkou trpělivost, vytrvalost a neústupnost. Tvrdohlavý to jsem..
Krátké světle hnědé vlasy mám sčesané dozadu, rysy jemné, leč naprosto přirozené. Úsměv ve tváři, kdykoliv se cítím sebejistý. Pár povolených knoflíků, jen když mám náladu.. Jak říkám, pořádek musí být. Ve všem. Nemám rád chaos..

Nerad se nechávám pokořit, nerad prohrávám.. A rozhodně to nerad předem vzdávám..

Dominik Linhart

26. července 2017 v 23:07 | Pilína a Yo

*Znuděně a hlasitě žvýká* Jo, já jo? Jsem Dominik Linhart. Co čumíte tak blbě? Jo, jsem Čech. Matky famílie pochází z Portorika, takže proto vypadám jak nějakej podělanej mexikánec. I když ženský na to vždycky letěly. *Uchechtnutí* Ne, že by mě to nějak ovlivňovalo, babce jsem rozuměl vždycky jen jedno slovo - dinero, to bylo ve chvíli, kdy vylovila šrajtofli a já dostal dvacku, za kterou jsem si šel s kámošema tajně koupit chlast. Jo, byl jsem dítě k zulíbání. Vlastně co to kecám, já jsem do teď.
Cože? Jakej jsem? *úšklebek* Lidi mě častují mnoha jmény - hajzl, zmrd, děvkař, svině,.. vyberte si, stejně mi to bude u prdele. To poslední, co mě zajímá, je názor nějakejch podělanejch srabíků, co mi nesahají ani po kotníky. Co máte vy a já ne? Prachy? Nejluxusnější auta? Vily? Modelky? Ksicht, na kterej sbalíte úplně každou? Máte leda hovno. Já mám všechno.
Jsem sice laxní typ, co nehne prdelí, dokud nemusí, ale nenechte se plést. Jsem značně ambiciózní a vždy si jdu tvrdě za svým, dokud to nedostanu. Je jedno, jestli se jedná o nějaký kšeft nebo něčí díru na vošukání, vždycky je nakonec po mém. Možná se podle toho odmítám chovat, ale jsem značně inteligentní, dost na to abych se dokázal ze sraček vyhrabat tam, kde jsem dneska. Já nejsem jen tak někdo. Nevybírají si oni mě. To já jsem tu ten, kdo si vybírá.
Jsem provokatér, který dělá lidem ze života peklo jen tak z hecu, z nudy, prostě když se mu zrovna chce a neohlíží se na druhé. Jsem sobec, nebojím se to říct nahlas, baví mě být zmrdem, protože všechny ty podělaný ksichty kolem mě jsou k nezaplacení, když se jim posere ta pohádka a místo dobra zvítězí zlo. A já vítězím vždycky. Nejsem zvyklý prohrávat nebo nedostat všechno, po čem toužím. V mém životě prostě neexistuje slovo ne.
Je mi fuk, že se kolem mě motají všichni jen kvůli penězům, cpou se mi do prdele a myslej si, že tím něčeho dosáhnout, jsem s tímhle vztahem smířený a je mi to jedno, já totiž lidi využívám zrovna tak. Nemám přátele ani rodinu, ale nejsem samotář. Rád se bavím, obvykle teda na něčí účet, jsem oblíbený, ale nedělám si iluze, že je to jen proto, jaká jsem milá osobnost. Kecy o tom, že mě tenhle život nemůže naplňovat a že jen v sobě dusím nějaké špatné vzpomínky nebo hluboké pocity, *ironický smích* tak to je snad vtip. Ne, já to nedělám, protože mi v patnácti umřel křeček nebo mi na základce strkali hlavu do hajzlu. Nehraju si na žádnýho badasse, vlastně obecně si na nic nehraju, prostě takovej jsem. Já si o sobě nic dobrýho nemyslím. Sbalit, odkopnout, podplatit, vyhrát.. jsem tvrdej hráč, kterýho nechcete mít proti sobě. Nejsem totiž zrovna klidný typ. Vlastně celkem rád vyvolávám konflikty, protože proč prostě ne! Já se totiž neštítím použít cokoliv, abych to byl já, kdo odejde jako vítěz, a ještě vám na odchodu neopomenu ukázat fakáče.
Je mi sedmadvacet a jestli máte potřebu mi sdělit, že bych měl dospět, tak si můžete podat ruku s mojí matkou a táhnout do prdele. Mám něco málo pod dva metry, na svou výšku jsem byl vždycky hrdý, nebudeme si nalhávat, že někoho přitahujou malý chlapy. A vy jste jistě již dávno pochopili, že sex hraje v mém životě prim. Už od ranného mládí jsem zvyklý na pozornost žen ale i mužů a obojího přijímám, co mi hrdlo ráčí. Neomezuju se nějakejma kecama o orientacích, prostě si ojedu, koho chci. Pravidelným cvičením se udržuju v kondici, nejsem žádnej chudáček, co by mu prachy lezly z kapes, a přitom si sám ani neutřel prdel, umím se o sebe postarat v každé situaci, a to klidně i za pomoci násilí. Jak jsem již řekl, jsem ten typ, který s chutí vyvolá rvačku a pak si s výserským výrazem odejde na kauci. Prachy jsem narval i do větších pičovin. Mám velmi světlé oči, šedivé a ostře kontrastující s mou snědou kůží. Baví mě se na lidi zpříma dívat a sledovat, jak podléhají tomu intenzivnímu výsměchu a klopí oči. K popukání, jak snadné je převzít nad nimi kontrolu jediním pohledem.
*Arogantní úsměv* Tak to jsem já, chlap bez svědomí, který s váma tvrdě vyjebe ať už v posteli a nebo v obchodě, protože kdo má koule na to jet si podle vlastních pravidel..

"Friendzone"

26. července 2017 v 22:41 | Pilína a Yo

Díly

Celá povádka ke stažení ZDE

Postavy:


Typ: Kapitolovka
Stav: Dopsaná (11 kapitol)
Žánr: Yaoi, komedie, erotické, školní prostředí, reálný svět
Upozornění: Yaoistická povídka! 18+
Autor: Yoko a Pilikka
Recenze:
To vám tak jednou z ničeho nic dojde, že asi máte svého nejlepšího kamaráda rád víc, než by bylo zdrávo.
"Friendzone" je oddechová povídka o reálném životě dvou kluků, kteří spolu strávili celý život a všechno bylo fajn, dokud jeden z nich nepřišel na to, že by od toho vztahu chtěl prostě víc. Jenže ten statut oficiálního označení VZTAH spíš všechno kazí, než hází do růžových odstínů. Protože někdy čím víc se snažíte, tím víc to jde všechno do kopru. A ještě když se snažíte udělat velkej dojem zrovna na Valyho..

Ps: Nečekejte hluboký, psychologický příběh, nečekejte velké zvraty a nečekejte velké charaktery, Valy s Robinem jsou spíš dva obyčejní kluci, kteří se potýkají s útrapami každodenního života, které zná každý z nás.

Robin Vrána

26. července 2017 v 22:39 | Pilína a Yo

Jo, ten boží týpek na obrázku, to jsem já. Jmenuju se Robin Vrána, avšak už od školky si ze mě všichni dělají srandičky a říkají mi havrane. To vymyslela ta malá obluda Anča, aby mě naštvala. Ale mě se to, světe div se, dost líbilo. Tak mi to zůstalo. Takže co já?

Hmm.. jak jste si jistě všimli, jsem docela normální jednadvacetiletej kluk, co si sem tam hraje na frajírka. Černé vlasy, šedé oči, nejsem žádnej prudkej elegán, ani tajemnej borec jako Valy. Jsem to prostě já. Stříbrná kulička v jazyku, kroužek uprostřed rtu, uznávám, že jsem trochu kopírka, ale když ono to na něm vypadalo tak děsně cool, že jsem to musel mít taky. Potetovaná levačka, no jo, vždycky jsem úplně miloval Valyho návrhy, už ve školce mi propiskou kreslil po rukách vojáčky a pistolky a když pak dostal svojí první tetovací soupravu, bylo jasný, kdo bude první zákazník. Od té doby pokaždé, když si koupí nový strojek nebo objeví nějakou novou kombinaci barev, jsem první, kdo před ním sedí a nadšeně slintá nad novou kérkou.
Pak je tu ta čepice. Jako jo, všichni už mě podezírají, jestli nemám na hlavě plešku, rohy nebo tak něco, protože já ty čepice tahám absolutně pořád, je fakt jedno, jestli je mínus deset nebo pětadvacet, prostě budu mít něco na hlavě za každýho počasí. Já bez čepice? To je jak Valy v dobrý náladě - nemožné! Potom ta sluchátka. Velká, svítivě zelená, která mi skoro pořád visí kolem krku. Když je nasadím, svět utichne, všichni zmizí a jsem jenom já. Když mám tu zelenou nádheru na hlavě, jak jednou poznamenala moje máma - tu nevkusnou hlavupožírající věc, tak prostě sorry, ale nereaguju. No, teda kromě Valentýna, tomu prokazuju tu nevýslovnou čest a sundavám je. Kámo, kdy to konečně oceníš, hm?!
Pak je tu moje staré prkno. Jo, jsem takovej ten týpek, co o něm všichni vědí, že je prostě jakože hrozně dobrej, ale ve skutečnosti si nikdo nevzpomíná, jestli jsem vůbec kdy něco předvedl. Každopádně vidět mě jít po vlastních, tak to je takovej menší svátek, jsem neskutečně línej a na tom skejtu jezdím prakticky pořád, protože udělat ty dva kroky, no tyvole, taková fuška!
Neustále něco zapomínám, něco někde ztrácím nebo nechávám. Je to fakt hrozný, klíče, mobil, karty, sešity, jednou nejspíš ztratím i sám sebe, nebo se někde zapomenu. Mám totiž ve věcech neskutečný chaos, můj pokoj, tak to je jedno velké skladiště krámů a upřímně, ani já nemá ponětí, jaké poklady se tam nacházejí. S tím taky souvisí moje již pověstné chození pozdě. Snad nikdy se nestane, že bych dorazil tak, jak bylo domluveno. Objevuju se v řádech několika desítek minut po smluveném čase, někdy ale i pár hodin a někdy nedolezu vůbec, buď protože jsem klasicky zapomněl, nebo se někde zaseknul anebo se mi prostě nechtělo vstávat z gauče. Klasika. Je to jak s mou čepicí, nikdo už to neřeší, ve škole mi už ani nikdo nic neříká, protože to prostě nemá cenu.
I když se zdá, že jsem neskutečný povaleč (a já taky občas jsem), jsem docela dost aktivní a dělám vždycky sto věcí naráz. Málo spím, takže potom usínám úplně všude, kde se zaseknu. Ve škole, v autobuse, uprostřed rozhovoru. Někoho to uráží, někoho rozesměje, pravda ale je, že za to fakt nemůžu, prostě je vždycky plno věcí, které chci dělat a čas na spánek se mi nějak nedostává.
Obecně mě všichni nechápou a nestíhají, taky bych nejspíš byl takový ten podivínský samotář, ale mám tu úžasnou vlastnost na sebe strhávat veškerou pozornost, aniž bych se o to snažil. Jsem pohodář, nikdy se nerozčiluju, fakt jako by mi bylo všechno jedno, vždycky s oblibou říkám, že to prostě nějak dopadne. Chill, ne asi! Je se mnou celkem sranda, vymýšlím pořád nějaké chujoviny, dostávám se do neskutečně komických situací, pořád jsem v nějakém průšvihu, prostě takový malý poklad.
Chodím do školy s Valym, jo, já - kulturní hovado, co si myslí, že Picasso je auto. No, můj sen o tom být známým tvůrcem komixů se rozpadl v šesté třídě, kdy jsem nakreslil svůj první a poslední komix - Superkřečka, chápete ne, střílel z huby kukuřici jako kulometem! No a tehdá jsem si všiml, že mezi mojí kresbou a Valyho jsou nepatrné rozdíly a bylo mi hned jasný, že ze mě teda Monet nebude. Pak byl chvíli můj život bezcílný, znáte to, taková ta krize dětského věku, až dokud jsem nepostavil svojí první funkční raketu z krabice od čokapiku a bylo jasno - budu astronaut! Pak mi naši vysvětlili, že v Čechách není žádný vesmírný program, a protože angličtina, ostatně jako všechny předměty kromě fyziky, mi šla asi tak dobře, jako Valymu fotbal, i tento sen vzal za své. Avšak zase jsem zjistil, že jsem docela manuálně zručný typ. Tak začalo moje oťukávání se s technikou a skončilo to mým báječným prototypem na mechanickou ruku, co vám podá ovladač a pivo z konferenčního stolku, abyste se nemuseli hýbat. Hustý, co?! Takže proto jsem dostal to stýpko a můžu s Valym chodit dál do třídy. Jsem kybergenius, co staví roboty a neví, jaké y se píše ve slově být, ne asi!
Proč že jsme my dva kámoši? Kámo, já fakt netuším! My dva jsme fakt jasný, on často v bílém včetně vlasů a já v černém, jak dvě zatracený figurky na šachovnici. Vždycky mlčí, zasmušile hledí do dálky, je tak tajemný a nedostupný a já.. hubu nezavřu, čumím tak leda na porno a myslím, že i uklízečky ze školy znají všechna moje trápení. Co dodat, jsme fakt protiklady, co se přitahují. Ale něco na něm, vždycky mě něco na něm fascinovalo. Možná ten pohled, co je vždycky nějak.. smutný. Mohl jsem mít kamarády kdekoliv, byl jsem dost drzý na to, aby mě brali všichni ti machýrci jako byl Maty a ta jeho skupinka teploušů, šla mi skvěle fyzika, takže jsem si rozuměl i s géniama jako byl Viktor, chodil jsem hrát basket, i když na hvězdu naší školy - Kubu Horáčka jsem teda v nejmenším neměl a pak jsem se mohl bavit s Alexem, který byl prostě moje krevní skupina, ale víte, co jsem já, ukecaná huba prořízlá, hyperaktivní a věčně ve srabu miloval nejvíc? Zbožňoval jsem, když Valy maloval. Mám ADHD, ale on, dokázal mě přikovat k židli a já pak celé hodiny seděl v jeho ateliéru, v uších mi z těch zelených sluchátek řvaly Papa roach a já se jen díval, jak nanáší barvy, jak ledabylými tahy tvoří něco úžasného, jak se u toho vždycky tváří šťastně, i když se neusmíval. Jo, kdybych věděl, co znamená slovo opěvovaný a poetický, snad bych o něm napsal báseň. Ale já na tyhle umělecký projevy moc nebyl, jestli jste si ještě nevšimli.

Takže kdo jsem? Nejsem žádnej drsnej bad boy, nejsem ani miláček, nejsem sobeckej ani zodpovědnej, nejsem chytrej ani v něčem výjimečnej, jsem to prostě já, trouba, co nikdy nezkazí zábavu. Takže tak, buď mě milujete nebo nenávidíte, ale víte co? Většinou je to to první!

Valentýn Král

26. července 2017 v 22:39 | Pilína a Yo

Kdo jsem? (NE)obyčejný...

Jo, tak taková klasika, děti nesnáší jména, co jim rodiče dali. Ale tak Valentýn, vážně? Hůř už mě rodiče pojmenovat nemohli. Na jednu stranu, nikdy jsem v celém svém životě nešel s davem, takže by možná to, že se jmenuju jak americkej svátek zamilovaných, nebylo zase tak moc od věci. Nejsem jeden z těch lidí, kolem kterých projdete a jejich obličeje vám splývají v jeden. Protože já nesplývám, já jdu vždy proti proudu.
Nejsem moc ukecaný, spíš tichý a zamlklý, ani populární, protože rodiče mi jako mým spolužákům nekupují nejdražší auta a nový model adidasek, nebo snad ani nemám hromadu přátel, protože si v tomhle ohledu radši bohatě vystačím sám nebo jenom s lidma, co to se mnou dokážou zkousnout. Co do povahy jsem spíš pesimista, co má tak nějak svůj vlastní svět a chce v něm zůstat. Ne proto, že by mi realita nějak ublížila a já byl emař v koutku, ale protože prostě chci. Lidem obvykle moc nevadím, ale s lidmi jako já se moc z vás "normálních" prostě už z principu nebaví. A mě to vyhovuje, co bych taky s váma probíral? Která holka má nejhezčí zadek ze třídy a kolik piv jste včera v klubu vypili? Ne díky, tohle mě nebere. Jakože doslova nebere. Dobrá, neminula mě šikana už jen kvůli mému jménu, ale já vždycky věděl, jak si s ní poradit. Všechno totiž jde tak nějak kolem mě. Nemám charisma, nejsem ani egoista. Neobdaruji vás úsměvy, spíš jen pokrčením ramen. Označení "divný" rozhodně není urážka, snad pochvala! Jsem lepší než vy..
Jsem snílek, obrovský snílek. Snad proto, protože jsem umělec a my umělci prostě musíme utíkat sami před svými stíny. Malování a umění je můj život. Ne málokrát jsem místo koulovačky venku seděl v pokoji a kreslil, co mě napadlo. Doteď je z toho moje životní hobby, které jsem dokázal prosadit i do reality. Já narozdíl od vás co svůj život strávíte stěžováním na tátovu prázdnou kapsu jsem si jako přivýdělek k umělecké vejšce, na kterou jsem dostal stipendium, takže ve třídě sportovců jsem jako trn v oku, otevřel tetovací salón. Takže pokud chcete pěkně drsnou kérku, jste mile zváni.

Jak vypadám? (NE)normálně..

Ne, že bych byl nějaký mutant nebo tak něco, ale rozhodně jsSouvisející obrázekem se nikdy nebál experimentovat. Hlavně co se týče mých vlasů.. A oblečení. Teď už jsem se tak nějak uklidnil a našel konečně něco trochu stálého. Asi bych byl vcelku naprosto normální dvacetiletej kluk, pravděpodobně blonďák, ale dnes ne. Mé vlasy nejsou ani tak platinově blond, jako spíš úplně bílé a sčesané dozadu, tak ostře splývají s porcelánově světlou pletí. No, asi víte, že já a sluníčko nejsme moc kamarádi, takže zima u mě jasně vítězí!

Netajím se ani propíchnutým uchem a kroužku pevně usazeném v koutku dolního rtu. Pěkná řádka jak jinak než bílých rovných zubů a světlounce modré oči, výrazná je na nich právě ta vybledlá modř ztrácející se jako oceán.., jo, možná by ze mě byl i dívčí idol, kdybych o to stál.
Co se týče mého těla, ne, jak už jsem zmiňoval, nejsem sportovec. Jsem taky průměrně vysoký, okolo 170 cm a jsem spíše šlachovitý a hubený, nikdy jsem se o svou kondičku nějak nestaral. Ono, když jste celý den zalezlý doma a kutíte ve své dílně bůh ví co, moc si asi nezaběháte! Dobrá, možná mám až mučivě přehnaného nejlepšího kamaráda, který naopak sluníčko zbožňuje, ale vy ho v tom nemusíte podporovat, že?

Můj šatník zdobí pouze černá a bílá, protože protiklady jsem miloval už odjakživa. Vždyť i já sám jsem taková ta temná hříčka přírody, nemyslíte?