Červen 2017

Please, Teacher! - no. 7

28. června 2017 v 19:00 | Pilína a Yo |  Please, teacher!

"Hledal jsem tě, byl jsem u tvojí mámi. Vážně jsem tě nechtěl naštval, viděl jsem tě tu náhodou a pak všechno.. chtěl jsem ti pomoct. Byl jsi na všechno sám, jak jsi to sakra mohl zvládat? Fakt se nesnáším za to, že jsem si toho nevšiml už dřív. Já hlupák celou dobu brečel nad tím, jak se ke mně chováš a nevěděl jsem vůbec nic. Je mi to tak líto. Prosím tě, odpusť mi to všechno, slibuju, že už se do tebe nikdy nebudu srát a udělám, co budeš chtít, jen mi nech ti pomoct. Jestli to je ta nemoc, co má tvoje máma, tak já.. postarám se o tebe, slibuju, že bude všechno fajn, budu ti nosit jídlo do postele a nikdy nebudu nadávat, že jsi neumyl nádobí. Nebo tě nechám na pokoji, jak jsi řekl - vztah na sex, nebo mě třeba ignoruj, jenom mi to odpusť a nech mě ti pomoct. Potřebuju tě. Nejsi sám. Jsem tu s tebou a zůstanu tu s tebou, i kdybys mi stokrát řekl, že mě nenávidíš. Miluju tě a je mi jedno, jak teple to zní, jasný? Přetvařuj se, lži, podváděj, ale nic se na tom nezmění. Znám tě. Vím, jakej jsi a ty nejsi tím, na koho si hraješ. Už tě nenechám mě znovu odehnat, slyšíš? Není to žádná zasraná lítost nebo pocit viny. Miluju tě. Miluju tě.." položil jsem hlavu do péřových peřin, ale jeho ruku jsem si stále tiskl k tváři. Těch pár slz, které se mi vydraly z očí, než jsem se stačil ovládnout, se vpilo do látky, ale ten pocit zatracení ve mně dál hořel jako oheň.

Mám na tebe chuť - část třetí

23. června 2017 v 14:08 | Pilína a Yo |  Mám na tebe chuť

"A Leo, tohle je Viktor, přítel tvé sestřičky. Viktore, Leo. " Představili nás, ten kluk se zvednul, že mi podá ruku. Opovrživě jsem se na jeho ruku podíval, podat jsem mu jí teda ani za nic nechtěl, ale to by mě rodiče sežrali, tak jsem ji líně vytáhl z kapsy, stisknul mu ruku a na jeho přehnané "těší mě, že tě poznávám.." jsem nijak nereagoval. Měl jsem hlad a nebavilo mě to tady. Díky bohu, že humří polévka od pana šéfkuchaře bůh ví odkud měla večer zachránit. Vážně? Přišel jsem si jak maňásek v nějakém blbém loutkovém divadlu. Fakt komedie..

Please, Teacher! - no. 6

21. června 2017 v 19:00 | Pilína a Yo |  Please, teacher!

Hned, jak jsem to udělal, věděl jsem ale , že je to blbý nápad. Já měl fóbii z výšek a to bylo sakra vysoko! Asi bych se nezabil, ale co, mě už to bylo stejně fuk. Slyšel jsem jen, jak Maty odpočítává a podíval se dolů. V tu chvíli se mi zamotala hlava, ze všeho se sta la jedna velká šmouha a ruka mi sklouzla z okraje dolů. Zaslechl jsem jen svůj vlastní výkřik a pak už byla tma. Černočerná tma..

Please, Teacher! - no. 5

14. června 2017 v 19:00 | Pilína a Yo |  Please, teacher!

Probudil jsem se asi s tou nejhorší kocovinou na světě. Všechno se mi houpalo, i vrznutí postele bylo jako bodání mačetou do hlavy. Zuzana se ke mně tulila jako kočka, ale já se od ní odtáhl a vylezl z postele. Promnul jsem si oči. Tohle jsem neměl dělat, to jsem kurva fakt neměl dělat. Rozhodně jsem teď v sobě neměl tolik trpělivosti, abych jí mile oznámil, že to bylo celý jenom omyl. Našel jsem krabičku cigaret a zapálil si. V bytě bylo sice vylidněno, ale pár lidí se i tak válelo na gauči a stole, prostě kalba, na jakou bych byl kdysi hrdý. Teď jsem jen toužil všechny vykopnout a být sám. Jako na truc se ozval zvonek. Ještě teď nerudná domácí a půjdu se oběsit. Otevřel jsem dveře, ale skrze kouř, který jsem vydechl z šokem otevřených úst, jsem viděl někoho docela jiného.

Mám na tebe chuť - část druhá

12. června 2017 v 14:08 | Pilína a Yo |  Mám na tebe chuť

Zrovna jsem chtěl odpovědět jednu z verzí svých drahých rodičů, když se z haly ozvala rána, jak někdo zabouchl dveře a potom uprostřed bílých perských koberců stál on - s botama celýma od bahna a kouřem nasáklou mikinou s kapucí. Naše oči se setkaly.

Monstrózní úlet - Jackova dvojka

10. června 2017 v 11:04 | Pilína a Yo |  Monstrózní úlet

"Hej, proč máš růžový vlasy?" Nemohl jsem se prostě nezeptat. Kluk se otočil zas a ruce v pěst zarazil radši do kapes. Probodl mě pohledem alá řekni to znovu a seš namaděru. Pak se rozešel pryč. Jelikož jsme stáli někde na dvoře a já ani nevěděl, kde jsem, nezbývalo mi nic jiného než se vydat za tím super ignorantským podivínem. Třeba mi nějak pomůže.. Třeba.. Nebo třeba taky ne.. Díky tati, fakt moc díky.
~~~
Otráveně jsem si povzdechl. Jako obvykle jsem v sobě cítil neodolatelnou chuť něco rozbít, nebo si alespoň kopnout. Dneska jsem se cítil obvzlášť nažhaveně, zvláště po tom miloučkém setkání. Doslova jsem cítil, jak moje vlasy blednou vzteky. Na svoje oblečení jsem se ani nemusel dívat, dozajista bylo růžové s poníky, duhou a obřím nápisem LOVE vyvedeným stříbřitými flitry. Nevrle jsem sykl. Vypadat jak buzna, pěkně děkuju!
Šel jsem chodbou rázným, rychlým krokem a vůbec nekoukal na cestu. I tak stejně všichni uskakovali sotva se moje výrazná postava mihla v dohledu. Alespoń to mě vnitřně uklidńovalo, že se všichni bojí pořád stejně.
Pootočil jsem hlavou a znuděným pohledem zkontroloval, že ten skrček jde za mnou. Přivřel jsem oči do dvou úzkých linek a zamračil se ještě víc. Samovolně jsem stiskl pěsti, když jsem si vzpomněla na tu jeho pitomou otázku. Prej proč mám růžový vlasy.. Natáhl jsem rukou a prudce zabouchl jednu z kovových skřínek, které se táhli celou naši cestu, až kluk, kterému zjevně patřila, vykřikl leknutím. Spražil jsem ho ale tak výřečným pohledem, že se zapomněl i nadechnout. Růžová..
Dovedl jsem zrzka až před ředitelnu a posadil se na židli před dveře. Zavřel jsem oči, ale hned je zase otevřel, abych si toho kluka trochu prohlédl. Když mi šéf oznamoval, co bude moje nová práce, netušil jsem, že budu dělat babysiting. No vážně! Zatvářil jsem se ironicky a ohrnul opovržlivě ret. Ten kluk měl tak 150 cm, vážil zhruba osminu a ten jeho stupidní, všudypřítomný úsměv mě doslova dováděl k šílenství. Nevědět, jak to může vypadat, když se diametrálně lišíte od svých rodičů, nevěřil bych, že on je synem právě mého zaměstnavatele. Byl to prostě výsměch osudu. Kdyby tenhle prcek byl synem mých rodičů a já těch jeho, naše životy by pravděpodobně připomínali nebe. Ale ne, jen si pojďte a kopněte si ještě víc.
Konečně jsem si uvědomil, že stojí v mé těsné blízkosti a něco říká. Jasně, mluvil celou cestu, na to jak byl malý, jeho slovník byl přímo obrovský, takže jsem ho asi po pěti minutých hučení o škole a divném autobuse a medvědovi prostě přestal poslouchat. Dlouze jsem vzdychl a rozhodl se, že mu milostivě věnuji těch pár slov, které jsem byl denně ochoten vypustit z pusy.
"Tamhle je ředitelna, říkal jsi, že jsi novej, tak si to tam běž zařídit, počkám tu na tebe." neochotně jsem připustil, že mi asi není úplně volnej. No.. byl, jenže práce je práce a já byl loajální zaměstnanec. Chápal jsem, že si šéf vybral zrovna mě, kolik taky jeho goril by mohlo chodit na střední, ale i tak jsem to nepokládal za dobrý nápad. Prý: dohlédni na něj.. Tse, ten malej vypadal, že bez toho, aby ho někdo zmlátil, nevydrží ani pět minut. On k tomu přímo vybízel, ta jeho velikost a vlasy - dokonalej terč posměchu a právě tomu já budu muset zabránit.. no.. alespoń se mám na co těšit. Neopoměl mi ještě chvíli vykládat o novém domě a bodygardech a nudě, než se se zářivým úsměvem ztratil za dveřmi místnosti. Sláva, klid!
Vzal jsem telefon a vytočil známé číslo. Chvíli bylo ticho, než se z druhé strany ozval tichý, ale důvěrně známý hlas. Jako vždycky mi při nepříjemně chladném a neskutečně odtažitém tónu naskočila na krku nepříjemné husina.
"Našel jsem ho." oznámil jsem prostě a čekal na další instrukce.
"Výborně. Chci, aby ses ho držel. Žádné rvačky ani prozrazení, dělej, jako by nic, ale pamatuj si, co je tvůj úkol." mlčel jsem jako hrob, vyhovoval mi jeho přímý styl a myslím, že i on měl rád můj smysl pro málo otázek a hodně činů. "Jeho ochranka z domu mi hlásila, že se nudí a stěžuje si na samotu. Zajisti, aby si našel kamarády a bavil se. To je všechno." aniž by se kterýkoliv z nás rozloučil, pípání telefonu bylo jasným znamením, že rozhovor skončil. Najdi mu kamarády. Neudržel jsem sarkastický úšklebek. Já a hledat někomu kamarády.. leda bych je k tomu donutil násilím.. i když to není tak úplně špatný nápad.. Strčil jsem mobil do kapsy právě ve chvíli, kdy Zek vylezl z ředitelny.
Za ním si to právě štrádoval bodře vysmátý tlusný ředitel, ale sotva si mě všiml, zbledl jako stěna. "Ja-Jacku? Co tady.. já jim říkal, ať vás už neposílají.." přikrčil se, jak nejspíš čekal, že se ze mě stane nějaká zatracená příšera, ale já ho rukou zastavil.
"Nejsem tu kvůli žádný rvačce." odvětil jsem nezúčastněně a on si oddechl úlevou. Pravda, ne, že bych mu moje trestání usnadňoval. Nejspíš byl rád, že se mnou nemusí být sám. Potěšeně jsem se usmál. Ten strach mě přímo ukájel.
"No.. tedy.. když tu nejste kvůli tomu, tak potom.." zůstal na mě nechápavě civět, ale Zeke už mlčel celou půl minutu a zjevně měl dost.
"Přišel se mnou. Takže jsi Jack? Super!" zase blikho sem blikho tam, člověk by z toho oslepl.
"Vy a.. No jsem rád, že jste si našel ka-kama.." ředitel to radši nedořekl, když jsem ho spražil pohledem, ale na Zeka jsem se jenom zamračil, ale neřekl nic. Budu se muset obrnit fakt pevnou trpělivostí, jestli bude pokračovat v těch teplejch kecech, který mě s ním bohužel spojují. Kývl jsem hlavou, jakože má jít za mnou a doufal, že tu jeho ukecanou náturu přežiju. Tuhle práci mi byl čert dlužen.. doslova!
"Co budeme dělat? Ty taky chodíš do Áčka? Neměli bychom jít do třídy? A kde bydlíš? Už jsi viděl nový.." protočil jsem panenkama a doufal, že ho nezabiju za prvním rohem. Říkal jsem si, že ho prostě střčím k první partě, kterou potkáme a budu jim vyhrožovat utrhnutím mužně rašejících prvních knírků, aby ho mezi sebe přijali, když jsem si všiml neonově oranžového plakátu, nalepeného na sloupu. Tým roztleskávaček právě zval na..
Lišácky jsem se usmál a strčil mu utržený plakát pod nos. "Co párty?"

Please, Teacher! - no. 4

7. června 2017 v 19:00 | Pilína a Yo |  Please, teacher!

"Nic pro tebe neznamenám a ty nic neznamenáš pro mě. Byl to prostě jen sex na povyražení. Nic víc, nic míň. Do mého osobního života už se nikdy víc nepleť!" Oči se mi zalily slzami, o to víc jsem ho nesnášel, já nikdy před nikým nebrečel. Popadl jsem znovu jen svůj batoh a těsně předtím než mě mohl zastavit,, jsem vyběhl z bytu. Nejel výtahem, schody bral po dvou, potřeboval jsem na vzduch, být sám, být pryč.. Ztratit se ve tmě.

Mám na tebe chuť - část první

2. června 2017 v 14:08 | Pilína a Yo |  Mám na tebe chuť
.. a Lea chceš! xD

"Dělej, padavko! I moje babička umí utíkat rychleji!" pokusil jsem se na něj hodit vražedný výraz, ale nejspíš jsem vypadal jako největší ubožák na světě, při všem tom funění a hekání. Radio v mé ruce vážilo snad tunu. Vyšlápl jsem obrovskou louži a v konverskách mi začalo nepříjemně čvachtat, ale běžel jsem dál. Jeho rozložitá záda, kapuca přes hlavu a hra všech jeho svalů. Bylo tak divné, že zrovna teď jsem přemýšlel o tom, jak majestátně a lehce vypadá, když běží.