C´mon! - Part 11

19. června 2015 v 22:08 | Pilína a Yo |  C´mon!

Čím to je, že já se za toho Willa vždycky tak rozkecám xDD




Jmenuje se Will tati.." Odseknul jsem jízlivě.
"… té nuly! Varuji tě synu, ještě jednou tohle uděláš a balíš si saky paky. Během dneška začneš balit, turné jsem ti kvůli téhle aférce zkrátil o týden. Ještě něco a pojedeš domů už dnes! A na takovéhle výstřelky můžeš zapomenout. Přibliž se ještě jednou k O´Connorovi a letenku domů máš jistou.." S těmito slovy mi zavěsil. Zatrnulo ve mně, Will to jistě musel slyšet. Nechtěl jsem se od něj odloučit. Chtěl jsem se o něm dozvědět mnohem víc. Je ještě moc brzo na to tohle skončit.. Ještě jsem chtěl poznat tajemství Willa O´Connora. Ještě jsem chtěl znovu zažít pocit svobody.. I kdyby naposledy.‏




Slyšel jsem každičké slovo, které ten laskavý muž Chrisovi věnoval. Mělo mě rozhodit, že mě jeho tatík nemá v lásce? Ani on u mě neměl žádné sympatie. Ne, bylo mi to fakt jedno, já nevěděl nic o něm a on zas o mě.. To jedno slovo ve mně ale vyvolalo vzpomínky. Nula..
Chris zvedl oči. Díval se na mě očima plnýma pochyb a já věděl, že neví. Bojoval uvnitř sebe, jestli se rozhodnout pro mě a svobodu, nebo poslouchat otcovy rozkazy. Chápal jsem to, nejspíš ho poslouchal celý život, váš postoj se nemůže úplně změnit jen pro jeden den svobody. A já po něm to rozhodnutí ani nechtěl. Chtěl jsem, aby si to promyslel. Věděl jsem už, že pod tou slupkou Chrise Austina superstar je druhý mnohem zajímavější člověk..
Zazvonil mi mobil a přerušil tak ticho mezi námi, jak jsme tam tak stáli a dívali se na sebe. Po pípnutí se ozval hlas Mimiina manažera, který mě přísným hlasem vyzýval, abych se okamžitě dostavil do zasedací místnosti. Chris si svoje už vyžral, byl jsem na řadě. Pořád na mě koukal jako ztracené kotě a mě to přišlo vážně roztomilé.
"Musím jít." oznámil jsem, ale než stačil něco říct, sklonil jsem se k němu a krátce se svými rty dotkl těch jeho. Chtěl jsem mu tím jen dát najevo, že kecy jeho otce jsou mi někde.. že se nezlobím, že jsem neskutečně rád, že jsem s ním mohl být a že mě neskutečně překvapil. Všechno jsem to ale shrnul jediným tichým "díky", než jsem zmizel z pokoje a nechal ho tam. Hlavou mi létaly myšlenky a já se cítil zvláštním způsobem rozpolcený. Šťastný a zoufalý zároveň.
"Willieme!" oslovil mě manažer, sotva jsem překročil práh. Neměl jsem náladu se s ním vybavoval a litovat, protože jsem nemínil vzít zpět jedinou věc, kterou jsem s Chrisem zažil. Ta jeho bezstarostnost jako by mi znovu dávala křídla.. "Posloucháte mě?!"
Jeho ostrý hlas mě zase hodil do reality a já se posadil naproti němu. "Volal mi pan Austen." můj úšklebek u něj vyvolal opovržlivé ohrnutí rtů. "Nepřeje si, aby jste se s jeho synem scházel.." ten oznam mi nepřišel nijak šokující, to samé vlastně řekl Chrisovi. Jejich přání jsem měl u zadku, to rozhodnutí bylo na Chrisovi a nikom jiném. K mému překvapení ale pokračoval. "Nicméně po tom divadle, co jste předvedli v televizi, nám chodí tisíce dopisů a emailů. Zřejmě se jim návrat starého, dle mého názoru nevychovaného, Williema O´Connera zamlouvá.. pan Austen byl sice proti, ale podle našich propočtů jeho synovi přiteče na účet dalších pár statisíců dolarů, takže nakonec souhlasil.." skončil a prohlížel si mě kritickém okem. Seděl jsem a nechápal, co po mě chce. "Připojíte se k turné slečny Mimi a pana Austena. Nicméně nadále již ne jako textař, ale jako zpěvák." zůstal jsem seděl a zmateně na něj zíral. Dělal si legraci?
"Ani omylem." vystřelilo to ze mě s takovou razancí, až jsem se divil, že jsem u toho nepřevrátil stůl. Vřelo to ve mně. Ta věta vracela vzpomínky, padaly na mě jako lavina a já nedokázal zadržet všechny ty potlačované pocity. Chtěl jsem se vrátit, byl to můj život, moje největší láska ale.. nešlo to, ne po tom všem.
Upřel na mě chladné oči. "Máme spolu dohodu, pokud si vzpomínám. Samozřejmě máte na výběr, nutit vás nebudeme. Nicméně znáte následky." bastard, vyskočil bych a rozmlátil mu ten jeho povýšenej výraz. Měl mě v hrsti a moc dobře to věděl. Stalo se vám to někdy, situace, kdy ani jedno řešení není správné? Které vám oboje přinese bolest? Kterých se obou bojíte? Chris ke mně vzhlížel, chtěl být jako já.. jenže já nebyl nic jiného než lhář a srab..
"Dobře.." zamumla jsem tiše. Usmál se svému vítězství a já odkopnul židli a naštvaně odešel. K mému klidu Chris už v mém pokoji nebyl a já se mohl oddat všem těm vztekům a nenávisti, které mnou proudili. Nechal jsem je, aby si ze mě udělali loutku, nenáviděl jsem je a nenáviděl jsem sám sebe za to, že jsem s tím nedokázal skoncovat. Možná předtím, ale teď.. Byl tu on. On, který se ke mně dostával, který mě nesnášel a nejspíš měl rád zároveň, a který stejné pocity vyvolával u mě.
Chris.
Tam venku potvrdil mé domněnky. Každý jeho úsměv, ta záře v jeho očích.. nikdy jsem ho tak neviděl, ani na podiu, ani v jedné z těch drahých hraček. Byla to radost, nefalšovaná a čistá a otevřela mi oči. Viděl jsem ho, využitýho kluka, který si prostě zvyknul dělat to, co jiní nařizují, protože neměl jinou možnost. Viděl jsem ho, jak si chce žít po svém, zkoušet špatnosti, získat zkušenosti, kluka který by dal cokoliv za to být prostě jenom normální teenager. A toho jsem chtěl.. ten mě přitahoval.. k tomu jsem cítil něco, co jsem pohřbil hluboko do sebe. Zvídavého, drzého a veselého kluka, který se snobem neměl nic společnýho.
Jenže jsem pořád cítil všechny ty jizvy, ty které mi připomínaly, že minulost je skutečná. Strach. Strach o něj. Strach z toho, co z něj můžu udělat. Strach z toho, že svobodu, kterou mu nabízím, neunese. Měl jsem vyplnit jeho přání a bát se? Nebo ho nechat kde je v relativním bezpečí..? Nevěděl jsem, kruci neměl jsem ani páru, co je správné a nenáviděl jsem tu nejistotu. Cítil jsem, že pro něj představuju vstupenku do nového života a zároveň smrtící hrozbu.
Vzdychl jsem a svalil se na postel. Štvalo mě, kam se můj život dostal, kým jsem se stal. Každý má svá tajemství, své kostlivce ve skříni. I já je měl.. a byly odporné a zrádné. Nezáleželo mi na lidech a jejich názorech, ale z nějakého důvodu jsem se styděl a nechtěl, aby o tomhle mém poklesku věděl. Proto jsem taky souhlasil..
Natáhl jsem se a přitáhl si svůj batoh. Vyndal jsem blok, kam jsem čmáral nejnovější hity slečny Uječené. Byla tam, úplně vzadu, schovaná za stovkami listů papíru. Znal jsem ji, slova, která pálila a bodala hluboko do mě, ale z nějakého neznámého důvodu jsem ji nemohl v tuhle chvíli vypakovat z hlavy. Nedokončená písnička.. Věta končila uprostřed a já jako už po sté marně hledal slova, která by ji mohla ukončit. Cítil jsem se najednou spíš smutně a prázdně než naštvaně. Lpěl jsem na minulosti a neuměl ji uzavřít. Tedy.. možná jsem našel ten klíč, který by mohl dát rozhřešení, ale bál jsem se, že bych znovu narazil a tentokrát už by to nejspíš bylo to poslední, co bych udělal..
Natáhl jsem se pro kytaru a párkrát přejel prsty po strunách. Vždycky mě štvalo, že jsem se na ní nenaučil pořádně. Zavřel jsem oči a začal pomalu vybrnkávat akordy bez not, hrál jsem si je už potolikáté..
"Můžu vidět všechen strach, kterému čelíš.." Znovu tu byl, pocit prázdnoty, samoty.. "Zůstanu dokud nepřijde ráno." Ta slova, jež jsem kdysi vtiskl na papír mě teď bolela víc než kdy předtím, protože se minulost opakovala a já nevěděl, jestli jí dát šanci, nebo na to zapomenout. "Ukážu ti jak znova žít.." nevnímal jsem melodii, jen ty slova a vzpomínky, které se mi jako film točili před očima. "..a vyléčím zkroušenost uvnitř."
Přestal jsem a zhluboka se nadechl. Nikdy jsem se nedokázal dostat dál, vždycky skončím tady a dál prostě.. nemůžu. Skousl jsem si spodní ret.
"Možná umíš líbat, zpívat a chlastat, ale hrát na kytaru rozhodně ne!" otočil jsem se k balkonu a díval se na něj, jak se usmívá a ležérně se opírá o rám dveří.
"Ale, ale.. do půlnoci musíš být zpátky, Popelko?" můj hlas zněl jinak než obvykle, postrádal tu aroganci. Nedokázal jsem tak rychle zapomenout. Chris se ušklíbl a udělal pár kroků ke mně.
"Ten text se mi líbil." prostá věta, která mě přesvědčila, že mě slyšel. Jsem si jistý, že můj výraz ztvrdl. "Co je to za písničku?"
"Nic." vzal jsem notes a hodil ho do batohu jako malé dítě. To jen prostě.. mé texty vždycky odráželi mé soukromí. Bylo to jako otevřít mou duši a naservírovat mu všechny svoje emoce přímo pod nos. Zavrtěl hlavou a udělal ke mně pár kroků.
"Děláš to blbě, moc na to tlačíš.." sedl si za mě a já jen cítil, jak své paže zezadu protáhl kolem mých, něžně do svých dlaní uchopil ty mé a správně nasměroval mé nezkušené prsty. "Zkus to.." jeho měkký hlas vede mého ucha mě úplně rozhodil. Jemně stiskl mé ruce a pomalu jimi pohyboval po strunách, až se zvuk vyladil a zněl čistě. Pootočil jsem k němu hlavu.
"Nevěděl jsem, že umíš hrát." k jeho rapu se kytara moc nehodila. Překvapil mě.
Usmál se na mě tím svým bezstarostným úsměvem. "No jo, otec mě donutil hrát na všechno od bicích po tamburínu.." zazubil se. "Ale kytaru jsem měl vždycky nejraději. Vlastně jsem chtěl být slavný kytarista. To bych ale nebyl celebrita číslo jedna."
"Proč jsi se mu nikdy nevzepřel?" že by chvilka citových výlevů? Možná jsem vážně stárnul..
"Nevím." odevzdaně se mi díval do očí. "Asi jsem měl strach.." přiznal s klidem. "Ale už ho mít nechci.."
Zůstal jsem se na něj koukat, na jeho krásný obličej a ta prostá slova v mých očích změnila celý náhled na něj. Přiznal to nahlas, měl strach.. ale hodlal mu čelit.
"Díky.." zamumlal jsem. Možná že s ním bych se zvládl postavit minulosti. Možná, jen možná, bych zase mohl být šťastný. Zazubil se a vstal.
"Musím jít," mrknul se na hodinky. "Už dvacet minut si čistím zuby." pousmál jsem se, když jsem si ho představil, jak ochrance, která určitě rozšířila své řady, nakecává, jak jde provádět večerní hygienu a zatím zdrhá oknem pryč. Vážně jsem na něj měl asi špatný vliv. Vstal jsem, chytil ho za zápěstí a přirazil ke zdi. Něžnosti mi nikdy moc nešli, ale když jsem své prsty vpletl do jeho vlasů a políbil ho, nebyla v tom arogance nebo chtíč. Byly v tom city.
***
Postával jsem vzadu a nervózně přešlapoval z nohy na nohu. Bože, bylo mi tak zle, čekal jsem, kdy se pozvracím. Takhle jsem se necítil ani nepamatuju. Třásly se mi prsty i kolena a při pohledu do zrcadla jsem zjistil, že jsem bělejší než stěna. V dálce za mnou Chris dokončoval svůj poslední přídavek a loučil se s publikem. Zavřel jsem oči. Bože, nestál jsem tam dobrých pár let. Nebyl tady nikdo, kdo by mě uklidnil, kdo by mi řekl, že to zvládnu. Manažeři mi stručně nalajnovali program, vybrali moje nejznámnější písničky a vypakovali mě do zákulisí.
Chris naposledy vykřikl a pak už se jenom ozval křik a moderátor něco oznamoval. Vzrostla má panika. Mimi se pohledem na mě zřejmě královsky bavila, když v růžovém župánku cupitala kolem se supím výrazem. Mrcha!
Hnědovlásek, jak jinak než s kšiltovkou na hlavě, se objevil kousek ode mě celý udýchaný a spocený, jak na jevišti vydal největší výkon. Hala se otřásala, jak tisíce náctiletých křičeli jeho jméno. Podíval se na mě a v jeho očích se objevil zmatek. Asi jsem vypadal fakt zoufale, když i ignorant jako on pozná, že mi strachy haraší. Nakonec se ale usmál. Usmál se tím typicky snobským úsměvem bohatého synáčka.
"Copak O´Connere? Bojíš se, že tě vypískají? Jdi se radši vyplakat k mámě, bačkoro.." Věděl, že já si nepotrpím na milé řečičky.. potřeboval jsem výzvu. Potřeboval jsem jediného člověka, který se ke mně chová hnusně jako já k němu. A zabralo to.
"Dívej se a uč se.." pronesl jsem klidně a vyšel na podium. Oslepily mě reflektory. Všude kolem mě to hučelo, křičelo, žilo.. a najednou.. najednou jsem si přišel živý taky. Z pomalé chůze se stal klus a pak běh, až jsem tam stál, uprostřed pódia a díval se na plnou halu. Nebyla moje, Mimi a Austen tu měli svoje fanoušky, ale já jsem viděl, že ti moji tu jsou taky.. přímo pode mnou!
"Eh, taková nostalgie.." klepl jsem do mikrofonu a poslouchal svůj hlas rozléhající se kolem. "Popík jsme si dali, Austenovi třináctileté fanynky opustili budobu, tak se můžeme bavit jako dospělí.." z davu to zašumělo pobavením. Pousmál jsem se. "Mám tady seznam písniček, které mám zpívat." vyndal jsem ze zadní kapsy papír a chvíli o něj koukal, než jsem ho zmuchlal a hodil ho do davu. "No, na seznamy si zrovna moc nepotrpím, nemám na to náladu.. tak to trochu proházíme.." podíval jsem se na kluky, kteří mi dnes měli dělat kapelu a gesty jim naznačil, že chci začím poslední písní. Poslední a zároveň úplně novou písní. Na tu jsem totiž náladu měl. Vyjadřovala mou úzkost, ale i naději..

Change my life - Ashes remain


"I'm still awake tonight,
broken up inside.
I wanna run,
but I don't know where to go."

Začal jsem klidně, jednou rukou si přidržel mikrofon, abych se stabilizoval. Zavřel jsem oči. Ten pocit.. necítil jsem ho tak dlouho. Jak jsem bez něj mohl být?

"I need a miracle!"

Všechno ze mě opadlo. Nervozita, napětí, strach.. byl jsem jenom já a hudba a nic mezi námi. Otevřel jsem oči a zvýšil hlas, ty slova jsem věnoval jen jediné osobě.

"If You could make the sun burn through the night.
And You could make the dead man come alive.
If You could make the oceans all run dry.
Then I know You can change my life."

Vysmíval jsem se mu tím textem? Byl jsem ironický? Ne.. chtěl jsem jen obsáhnout své pochybnosti. Chtěl jsem mu tím říct, že cesta, po které se chce vydat, je těžká, možná nemožná. Že situace je složitější, než si myslí..

"I wanna know who You are,
that You can fix my heart.
And I don't have to run anymore."

Chtěl jsem, aby to pochopil. Byl jsem sám. Měl jsem strach. A cítil jsem bolest.

"Give me hope and set me free
Cause I don't wanna be the way I was before."

Chtěl jsem, aby věděl, že mu věřím. Že ho chci přijmout do svého života, že chci změnit ten jeho a nechat ho, aby změnil on ten můj.

"Give me something to believe in.
Something worth fighting for.
Something that I can't ignore."

Znovu jsem zavřel oči, slova na mě dolehla a já si nemohl pomoct. Vypsal jsem se ze svých pocitů a předkládal je teď všem jako otevřenou knihu. Cítil jsem se nahý a obnažený, ale šťastný.

"If You could make the sun burn through the night.
And You could make the dead man come alive.
If You could make the oceans all run dry.
Then I know You can change my life.
I need you to change my life."

A bylo to tu. Přiznání, tichá prosba.. Naděje. Chtěl jsem svou minulost uzavřít a dívat se dopředu, zapomenout a být prostě jen znovu šťastný. Už jsem nechtěl být sám, chtěl jsem věřit a chtěl jsem bojovat.

" I need you to change my life!"
 

11 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Kayy Kayy | 20. června 2015 v 10:44 | Reagovat

FAJNOVÉ 👌 myslím, že sa oplatilo vyčkať.
Prečítala som to jedným dychom a aj tak nemám stále dosť.
Strašne moc sa mi ľúbi, akým smerom sa to uberá. 😳😳😘
Strašnú radosť ste mi urobili.
Ďakujem a prajem vám pekný deň 😊😊🙋🙋

2 K. K. | 23. června 2015 v 12:53 | Reagovat

To bolo parádne! Len tak ďalej.. a tá pesnička, och! Hrozne sa teším na pokračovanie. Will, je zlatíčko som zvedavá čo to je s jeho minulosťou..

3 Gabcins Gabcins | 8. července 2015 v 13:34 | Reagovat

Vyzera to na štastny koniec,PERFEKTNY diel ako vždy!...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama