C´mon! - Part 10

11. června 2015 v 19:58 | Pilína a Yo |  C´mon!
Tak tu máme další dílek:))
Díval se na mou ruku, váhal. Kolikrát si dovolil odporovat..? Kdy vzdal ten boj s rodinou, s manažery, s vlastním přesvědčením..? Bude to znít fakt ujetě, ale já si hrozně přál poznat opravdového Chrise. Ne to, co z něj udělal šoubiznys a všichni ti jmenovaní, chtěl jsem vědět, jakej je ten kluk, kterej začínal s videi na youtube a dokázal mě překonat astronomickou rychlostí. Jaké měl sny a plány, než ho donutili zapomenout? Čemu se kdysi smál, než ho ovládlo to pozlátko..? Těžko se mi to vysvětlovalo, ale já jsem si byl jistý, že on není jenom namyšlenej frajírek. A chtěl jsem to zjistit. Chtěl jsem v něm probudit to, co se jeho rodina a ostatní úspěšně pokusili zadupat. Já věřil, že je v něm něco víc..

Tvářil se nejistě, ale mou ruku přijal.

Nevím, nevím, co se v posledních pár okamžicích stalo. To, že jsem přijal jeho ruku a seskočil trochu pokřiveně, ale s grácií z toho okýnka bylo to nejnebezpečnější, co jsem ve svém životě asi kdy udělal. Fámy o tom, jaký jsem hulvát a tak podobně, to vše mělo sloužit jen k mé image. Nikdy jsem ale pořádně alkohol neokusil a to samé i s cigaretami. Ale tak už to chodí. Lidé nechtějí vidět štěstí, lidé se krmí na neštěstích a problémech druhých. Takový už prostě jsme. Vždycky, když jsem to přehnal mě odvedli pryč. Vždy, když jsem chtěl žít život po svém, vždycky mi to utnuly. Občanka, otec, média, byli prostě všude. Vždycky jsem to hrozně řešil. Bál jsem se? Vlastně jo, celý svůj život jsem se prostě jen bál toho dalšího dne. Ale proč, ptáte se? Vždyť já byl hvězda mladých, jeden z nejbohatších lidí! Ale peníze přistávaly na kontě mého otce a sponzorovaly ho až do konce jeho života a já měl žít tak, abych byl jeho nekonečný příval peněz. Dobře, uvědomoval jsem si to už dřív, ale nikdy mi to nevadilo. Možná jsem si na život za mřížemi jen zvykl. Zvykl jsem si na to, že mám, co chci, ale ne to, co mají ti ostatní - svobodu. To jediné jsem chtěl, po tom mé srdce prahlo a ani to nejdražší auto to nemohlo nahradit. A teď, v téhle chvíli jsem se zběsilým smíchem a úprkem běžel venku. Jen s kapucí přes hlavu jsem se potácel městem a bylo mi to úplně jedno. A nikdo.. NIKDO za mnou nestál, nikdo mě nehlídal. Cítil jsem se, jako kdyby ze mě všechno spadlo. Slyšel jsem Willovo smích za sebou, on byl všechno, co já chtěl mít. A tak nějak jsem cítil, že s ním jsem všechno, co jsem bez něj nikdy nebyl. Že mě činil úplným. Plnil má tajná přání, naplňoval mé touhy. Nikdy jsem to ještě nezažil.
Jen tak jsme si vzali prvního taxíka, co nám přišel zrovna vhod a jeli neznámo kam. Bylo mi jedno, jestli budu na titulní straně všech novin, bylo mi jedno všechno! Konečně jsem žil. Will měl pravdu, žiješ jen jednou. Ale dřív jsem si myslel, že žiju. Až teď jsem zjistil, jak moc jsem byl naivní.
Taxík nás vysadil až na jedno z opuštěných míst kdesi mezi bytovkami. Nikdy jsem se do těhle končin nepodíval. Je pravda, že dřív jsem takhle žil. Než mě můj manažer našel a odpálil mou kariéru. Zapomněl jsem, jaké tyhle časy byly. Ty obyčejné věci, které jsem nikdy neřešil. Smál jsem se skoro jako šílenec, když jsme zašli na dětské skoro opuštěné hřiště. Will si zapálil, nemůžu říct, že by mne nesvrběly prsty. Přišel jsem si teď, jako kdybych za celý den chtěl zkusit všechno. Will se na mě podíval s povytaženým obočím.
"Z tatínkova mazánka se chce stát neposlušnej hoch?" Dlouze potáhl a vyfoukl mi kouř přímo do obličeje. Dobře, zadržoval jsem kašel, ale přesto jeho cigaretu nabízenou si vzal. Potáhl jsem jen krátce a hned toho litoval. Mé nepřipravené plíce zaúpěly a já dostal záchvat kašle. Will se ze mě mohl potrhat smíchy, což ho za ten den stálo už nejméně milion vražedných pohledů. Jen nad mým chováním kroutil hlavou, a ačkoliv jsem se bál, nedával jsem to na sobě znát. Celý tenhle den jsem si užíval. Přes den jsme blbli jak malý kluci, někomu ukradli jen stará oprýskaná kola, vysekaly se, já si natrhl moje oblíbené snad nejdražší značkové kalhoty a i to mi bylo jedno. Dělali jsme všechno, co jsme si usmyslely. Chodili jsme všude možně, přišel jsem si najednou tak normálně. Šel jsem si po ulici aniž by mě někdo otravoval. V těhle čtvrtích mě jen těžce poznávali. Byla to taková úleva dívat se do tváří lidí, kteří o vás neměli ani potuchy nebo si vás jen matně vybavovali. A nebo více méně jim bylo jedno, kdo jste, nepatřily mezi uječené třináctky, kterým jsme s Willem se smíchem zdrhali.
A mezi vším tím, mi můj telefon neustále neúprosně vyzváněl. Manažeři, ochranka. Div po mě nevyhlásili celostátní pátrání. Začal jsem se obávat, ale stačil jediný pohled do Willových očí a věděl jsem, že je to všechno jedno! Mohl jsem si dělat, co jsem chtěl. A ne proto, že jsem Austin. Ale protože jsem chtěl! A žádné nudné tiskovky, ať si je princezna vychutná sama! Nehodlal jsem se dál usmívat jako pitomeček na hordu puberťaček a doufat, že budu moct zapadnout do pokoje a pařit fifu. Za celý den jsme se s Willem spolu bavili o všem možném, ale je pravda, že ne o nic soukromém. On se většinou ptal a já jen odpovídal. A mě lákalo vědět o něm něco víc.. Tolik otázek, na které jsem chtěl znát odpovědi. Chtěl jsem proniknout do toho pana tajemného. Chtěl jsem vědět, proč se snížil až k tomu dělat Mimi manažera, když ještě před pár lety jeho hvězda zářila mnohem jasněji než ta má. Chtěl jsem vědět, proč padnul na dno. Ale bál jsem se ho zeptat. Už tak jsem dnes porušil tolik pravidel, budu mít obrovské problémy.. Ale čert to vem!
Ke konci dne mě Will zatáhnul do jednoho zapadlého baru na konci tohohle města. Je pravda, že během turné, jsem se takhle do města podíval jen málokrát. Všichni mě střežili víc jak královské klenoty! Furt jsem si přišel spíš jak chodící trofej než člověk. Ale tady v tom baru byla tma, hráli dobrou muziku, konečně jsem nemusel v rádiích poslouchat sám sebe, ale pořádnej tvrdej rock! Bylo jasné, že tady se Willovi líbilo. Rytmicky si poťukával nohou a zkušeně objednal rovnou dva panáky.
"Tak takhle balíš holky? Na panáka Danielse?" Ušklíbnul jsem se a pokusil se o uštěpačnou otázku, na kterou Will reagoval jen úsměvem. Takovým zlověstným. Vždycky jsem potom sklapnul a věděl, že to byl jen chabý pokus a on mou frajeřinu hned prokouknul.
"Radši pojďme zjistit, jakou máš výdrž." Vyzývavě prohlásil, až jsem se nafoukl jak bublina a panáka do sebe kopnul hned. Je pravda, že jeho ostrost a hořkost ve mně probudily neobvyklé pocity a můj výraz donutil Willa k hlasitému smíchu! Nesnášel jsem a zároveň miloval jeho smích. Byl tak přirozený! Jen jsem se oklepal a pokýval hlavou, že nejsem žádná padavka!
Musím říct, že po hodině, kdy jsem vyhlásil panákovou válku, to asi nebyl moc dobrý nápad. Barvy v baru se mi slévaly v jednu a nohy se mi pletly jedna za druhou. Smál jsem se každé blbosti, dával Willovi přezdívky a neustále si stěžoval na to, jaký budu mít průšvih. Alkohol zastřel všechen můj úsudek a byl jsem schopen říct i to, co nevím. Will evidentně zjistil, že je toho na mě moc, a když jsem chtěl začít zvát celý club na panáky, rázně mě odvedl pryč.
"Blbečku, nepij, když to neumíš!" Je pravda, že jsem skvěle rozuměl tomu, co říká a moc mu chtěl odpovědět! Ale vyšlo ze mě jen alkoholické mumlání a žádné kloudné slovo. Will stejně jako předtím zavolal taxíka, ale rovným směrem domů, protože jsem vypadal, že hodím řidiči šavli rovnou na záda! Když jsem se víc zabořil do sedačky a snažil se žaludek uklidnit sledováním cesty, pohled jsem přetočil na Willa. Nedíval se na mě, začal jsem mít strach.
"Jsi naštvaný?" Přetočil na mě pohled, nikdy jsem nevěděl, co myslí. Jestli je ironický, jestli si o mně myslí, že jsem naprostý blbec, jen nevyspělé pako. Bál jsem se každé jeho reakce, protože mě děsil. Děsilo mě to, že se v něm nevyznám. Dokázal jsem prokouknout milion milých tváří, co chtělo jen přízeň hvězdy Austina, ale on byl ke mně vždy upřímný. A té upřímnosti v jeho očích jsem se děsil. Neodpověděl mi.
"Můžu se tě na něco zeptat?" Dát souvislou větu dohromady mi dalo práci a než mi stačil odseknout s tím, ať radši spím, prudce jsem pokračoval, zatímco prsty natáhl k jeho drsné tváři.
"Proč už nezpíváš?" Jeho oči na chvíli zjihly, viděl jsem tu něhu, to, jak na chvíli není v tomhle autě, ale ztracený ve vzpomínkách. Byl to je mžik, ale já ho viděl. Pak mu pohled ztvrdl a rty stáhl do úzké čáry.
"To tě nemusí zajímat.." Ale mě to zajímalo a moc. Ale věděl jsem, že tohle je konec naší konverzace. Jednou se to dozvím! Jednou se dozvím, co jsi zač Wille..
A s touhle myšlenkou jsem pravděpodobně usnul, protože zbytek večera si absolutně vůbec nepamatuju.
Ráno bylo krušné, tak jako alkoholická rána bývají. Probudil mě ostrý tón telefonu, který nepřestával hlasitě vyzvánět několikrát za sebou. Prudce jsem se posadil, ale do postele mě zase ukotvila prudká vystřelovací bolest hlavy. Bylo mi hned jasné, co jsem včera vyváděl. Místnost mi byla poměrně dost známá, Willův pokoj. Jak jsem se do něj dostal, mi moc jasné nebylo. Ani to, kdo mě převlékal. Objasněno mi to bylo až v další chvíli, kdy mi před nosem přistála růžová pilulka a voda.
"Vypij to, ty alkoholiku.." Ten tón, kdo jiný než Will.
"Taky přeju dobré ráno.." Odseknul jsem, moc dobré teda pro mě nebylo! I když Will se mi vysmíval přímo do obličeje! Ach jak já ho nesnášel!
"Ten tón si nech, nemáš ani ponětí, jak je těžký tě v limbu nasoukat do okýnka a schovávat před ochrankou, když jsi zpíval - ó třešně zrály, blbečku!" Jen jsem protočil očima, div jsem hanbou nezapadl do sedačky! To jsem nemohl zpívat! Už jsem mu chtěl nějak vtipně odseknout, když jsem si všiml, že mobil stále hraje. Dvacet nepřijatých hovorů.. - otec. A volal znovu. Alkoholický opar vymizel během vteřiny, když jsem zahlédl jméno na displeji. Začal jsem se bát, hrozně moc bát to zvednout. Nechtěl jsem, ale musel jsem. Je to jen můj otec, co mi tak může udělat.
"Ahoj tati.." Přes ten řev jsem musel dát mobil od ucha drobet víc dál.
"Christophere Austine! Jak si vůbec představuješ se celou noc neukázat v hotelu a ani se neuráčet přijít na tiskovku?! Víš, kolik mě to stálo úsilí to nějak vysvětlit?! Jsi jen rozmazlený fracek. Máme jasná pravidla Chrisi, neměl bys je porušovat.." Nedovolil jsem si ani ceknout, ale bublalo to uvnitř mě. Ale ne lítostí, spíš vztekem.
"A víš, co mě dojalo nejvíc? Když mi ráno na stůl přijde novinový článek, jak si na turné užíváš po barech a opíjíš se v přítomnosti toho.. toho.."
"Jmenuje se Will tati.." Odseknul jsem jízlivě.
"… té nuly! Varuji tě synu, ještě jednou tohle uděláš a balíš si saky paky. Během dneška začneš balit, turné jsem ti kvůli téhle aférce zkrátil o týden. Ještě něco a pojedeš domů už dnes! A na takovéhle výstřelky můžeš zapomenout. Přibliž se ještě jednou k O´Connorovi a letenku domů máš jistou.." S těmito slovy mi zavěsil. Zatrnulo ve mně, Will to jistě musel slyšet. Nechtěl jsem se od něj odloučit. Chtěl jsem se o něm dozvědět mnohem víc. Je ještě moc brzo na to tohle skončit.. Ještě jsem chtěl poznat tajemství Willa O´Connora. Ještě jsem chtěl znovu zažít pocit svobody.. I kdyby naposledy.‏
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 An-chan An-chan | 11. června 2015 v 22:03 | Reagovat

Já chci strašně vědět víc o Willovi. Prossííím co nerychleji další díl :)

2 Kayy Kayy | 11. června 2015 v 22:04 | Reagovat

K miliónovej dokonalosti chýba už iba to,aby priskol ten telefón o stenu. Neviem prečo, ale čakala som, že to spraví 😓
Ale nič to! Vždy keď niečo od vás čítam, tak hltám každé slovo a proste si to čítanie strašne moc užívam a dnes tomu nebolo inak.
Rozhodne sa teším na ďalšie diely ;333

3 Lucy Lucy | 12. června 2015 v 19:39 | Reagovat

Prosím, prosím rýchlo ďalší dielik :-D ...bolo to dokonalé :-D

4 Nikol Nikol | E-mail | 14. června 2015 v 22:17 | Reagovat

ááá super!! do delší době sem juknu a hned 3 díly!! užasné jako vždy holky děkuji už těším se na další :3 :-D

5 Gabcins Gabcins | 8. července 2015 v 13:13 | Reagovat

Christopherov otec je ale blbec :-(  som zvedava jak to dopadne

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama