Prosinec 2013

Vánoční speciál! - (NE)Vydařené vánoce

24. prosince 2013 v 9:40 | Pilína a Yo
Takže naše milé dámy, je to tu^^
Ne, že by to venku vypadalo, že přijde Ježíšek, že jo xD Ale s tím jsme se už asi naučily žít xD
Přinášíme vám povídku, která sice není o Andym a Matym, protože pro ně chystáme něco trochu jinačího, ale máme tu klasickou yaoi verzi známé pohádky^^ Jistě nebude těžké uhodnout, o kterou se jedná xD
Samozřejmě vám obě, já i Yo, chceme popřát krásné Vánoce, spoustu dárku od Ježicha, nafutrovaná bříška cukrovím, dobrý bramborový salát a žádné kosti v krku! xD Moc si to užijte a moc vám děkujeme, že nám stále zachováváte přízeň a čtete naše povídky^^ To pro nás totiž znamená opravdu hodně:)
Takže ŠŤASTNÉ A VESELÉ!


Povím vám teď příběh starý, jako samo nebe,
Až mě z jeho strašlivosti celé tělo zebe.
Začněme pěkně s příběhem vpředu,
Stalo se to všechno minulou středu!
Přidržte si čepice,
Bude to hrozivé velice!

William O´Connor

23. prosince 2013 v 15:13 | Pilína a Yo

William O´Connor

CHARAKTER:
Will byl už od mala drsnej a nebojácnej kluk, co byl vždycky zvyklej starat se sám o sebe. Ať to bylo uprostřed chudinské čtvrti, kde vyrůstal, nebo na rozjetém večírku po jednom z jeho koncertů. Ví, jak dokáže bejt život tvrdej, ale umí s tím žít, naučil se žít okamžikem a ne se strachovat. Snad právě to zapříčinilo tak příkrý a rychlý konec jeho kariéry, protože právě jeho chuť do života, nezastavitelná touha ze všeho získat maximum ho téměř stála život.
Will je téměř vždy bezprostřední, v podstatě nikdy se nepřetvařuje, i když to někdy znamená působit arogantně, nebo až moc krutě. Je zvyklý být upřímný, stát si za svým názorem, i kdyby to znamenalo odsouzení.
Občas působí až příliš uzavřeně, neprostupně, jako skála, kterou nemáte šanci zdolat, ale ve skutečnosti své pocity, zkušenosti a vzpomínky vtiskává do svých textů, což mu dává jistý pocit sounáležitosti a svobody. Navíc, jeho nedostupnost jen posiluje jeho děsně cool rockový postoj, no ne?
Není příliš společenský typ, no má rád zábavu a pohodu, takže sem tam se rád sejde s lidmi, kteří jsou mu blízcí. Veskrze opovrhuje lidmi, kteří jsou ochotni ustoupit svému přesvědčení, a naopak vyzdvihuje ty, kteří jsou ochotni obětovat vše pro svou čest.
V posledních letech, kdy se vyhrabal ze všech těch sraček a zklamání, bývá Will dost mrzutý, někdy až nepříjemný a sarkastický, ale nemyslí to zle. Občas může působit trochu povzneseně, jako by povýšeně, ale je to spíš jen postoj, než jeho chování. Snad si tím jen ventiluje vlastní selhání, které sám sobě nikdy neodpustil.

VZTAHY:
Will není příliš taktní osoba, většinou, když se mu něco nelíbí, tak se hned ozve a řekne si, ale občas tak dělá i řekněme poněkud nepatřičně, nebo spíš necitlivě, takže je poměrně těžké s ním vycházet, ale když si jednou zvyknete na jeho styl drsného vyjadřování, zjistíte, že je to vlastně úplně normální pohodovej kluk.

OBLÍBENÉ:
Nejvíc ze všeho miluje ty chvíle, kdy stojí uprostřed narvané haly a může dát průchod všem strachům a radostem, které má. Pak se z něj totiž stává úplně odlišná osoba.
Sem tam si z nudy zabrnká na kytaru, i když moc hrát neumí, jde spíš o to zabrnkat si nějakou melodii k nově vymyšlenému textu, což je jeho další vášeň.
Poslední věc, na které ujíždí, je PS3 a jeho sbírka komixů.

NEOBLÍBENÉ:
Nesnáší lidi, kteří lžou. V podstatě nikdy nikoho neodsuzuje podle názoru, ale nesnáší, když si za ním někdo neumí stát. Takový lidé jsou pro něj jen slaboši a umí jim to dost netaktně dát najevo.
A taky přímo nesnáší Mimi!

Christopher Austin

23. prosince 2013 v 15:07 | Pilína a Yo

Christopher Austin

CHARAKTER:
Chris je poměrně dost charismatický dvacetiletý mladík s odzbrojujícím úsměvem. Za tak krátký čas má už všechno, co kdy v životě chtěl a co mu všichni můžou jen tiše závidět. Jeho obličej visí na všech billboardech oznamující jeho nové turné. Právě vycházející hvězda s tisíci fanoušky, spíše ječícími fanynkami. Chlapeček z bohaté rodiny, který se už do konce života nemusí o peníze a svou budoucnost starat. Má slávu, peníze, úspěchy, tisíce dívek, může si jen vybrat. A přesto tomuhle chlapci něco chybí.
Chybí mu svoboda a nespoutanost. Neustále s ochrankou za zadkem, neustále pod dohledem svých manažerů, aby neprováděl kraviny. Celý jeho život je jen muzika, ale aby jí mohl dělat, čeká ho denně tisíce tiskovek. Cokoliv udělá špatně, stane se to hned nejprobíranějším tématem šoubyznysu. Jedině na pódiu s těmi lidmi se cítí svobodný. A přesto by občas chtěl zpívat něco jiného než sladké řečičky. Ale ne, musí se řídit podle manažerů, protože ti mu platí a protože to tak chce jeho otec, protože na tohle ho holky přímo žerou.
Možná právě proto tak moc nesnáší Willa. Toho sebevědomého a pěkně drzého maníka. Neustále se dobírají, dřív než jeho hvězda pohasla, byli to největší rivalové. Záviděl mu to, že má všechny u zadku a nic neřeší.
Když se to shrne, Chris je poměrně milý mladík. Občas je dost nafoukaný a arogantní, ale kdo by na jeho místě nebyl. Dá se s ním rozumně mluvit, dokáže pomoct, dokáže si ale i rýpnout. Pořád je to ještě takový štěně, co se učí v tom hnusu šoubyznysu chodit.

VZTAHY:
Chrisovi dělá poměrně dost velký problém lidem kolem sebe věřit. Na všechny se tváří povýšeně a působí až moc arogantně, ale to už patří k jeho image. Neví, kdo je s ním jen kvůli jeho penězům a kdo je s ním jen proto, protože je to prostě jeho přítel. Přátel moc nemá, vlastně žádné, nemá na ně čas.

OBLÍBENÉ:
Má rád svoje fanoušky, slávu a peníze, což k němu prostě už neodmyslitelně patří. Rád nosí rovné kšilty, na které nedá dopustit a má jich doma velkou sbírku. Nepohrne čokoládovou zmrzlinou a neodolá dobré kávě po ránu.

NEOBLÍBENÉ:
Nesnáší přetvářku. Celý život v ní žije, on sám se na lidi kolem sebe přetvařuje, ale přímo to nesnáší. Nemá rád, když mu lidé říkají, co má dělat a jak má žít. Bohužel ani tomuhle se vyhnout nemůže, protože jeho život řídí manažeři a on musí dělat to, co se jim zlíbí.

C´mon! - Pilot

21. prosince 2013 v 10:20 | Pilína a Yo |  C´mon!
Tak přinášíme novou hudebně podkreslenou povídku^^
Znovu vám chceme moc poděkovat, že jste se zúčastnili našeho průzkumu^^ Snad vás náš výběr neurazí xD
A teď už do toho^^


Zachvěl jsem se. Podlaha pod mýma nohama vibruje, napadlo mě, když jsem si ty dobře známé otřesy a jakýsi podivný hluk v pozadí uvědomil. Pousmál jsem se. Miloval jsem to, hnalo to mým tělem vlnu adrenalinu a touhy.

C´mon!

19. prosince 2013 v 20:23 | Pilína a Yo

C´mon!

Díly

Postavy:


Typ: Kapitolovka
Stav: Rozepsaná
Žánr: Yaoi,erotika, reálný svět, hudba, humor, provokace
Upozornění: Yaoi 18+!
Autor :Pili a Yo^^
Recenze:
Podívej..
Kdybys měl jednu šanci.
Nebo jednu příležitost.
Dostat všechno, co jsi kdy chtěl.
V jeden moment.
Šáhneš po ní.
Nebo jí necháš proklouznout?
Radši se nech pohltit muzikou!
Ten moment vlastníš, nenech ho nikdy odejít.
Máš jenom jednu šanci, tak jí nepromarni.
Tahle příležitost přichází jen jednou za život..

Burani! - 5. Prevít, co to umí zatraceně dobře!

12. prosince 2013 v 12:20 | Pilína a Yo |  Burani!
Co.. co.. CO?!
Co si ten křupan myslí? Jakže mě to nazval?!
Pěnila se ve mně krev. Jestli jsem byl někdy výbušný, bylo to ve chvílích, když mě někdo přesvědčoval, že něco nezvládnu. Prej posero, pche!

Burani! - 4. Zkušenosti

8. prosince 2013 v 22:16 | Pilína a Yo |  Burani!
Tak, po jednom depresivním konci je tu jedno provokativní pokračování^^
Říkám vám, že nevím, co mě to popadlo vytáhnout tohohle měšťáka někam ven. Možná proto, že on si to nepamatoval, ale jako malý jsme byli nejlepší kamarádi. Byl pro každou legraci, jezdíval sem každé léto.. Dokud se z něj nestal rozmazlenej bohatej chlapeček a na mě zapomněl. Ne, že bych se z toho nějak hroutil, tak nějak jsem doufal, že ten zvědavej kluk je v něm pořád. Tenhle ten den byl skvělej, Michal si evidentně z dětství ale nepamatoval nic a jeho kondička na tom byla teda ještě hůř. Nechtěl jsem do něj rýpat hned první den, ale to přijde časem. Přemýšlel jsem, jak moc se změnil. Sledoval rysy v jeho tváři, trochu zmužněl, pravda. Jeho oči těkaly sem a tam, viděl jsem v nich tu sebejistotu, tu arogantní jiskru a dětskou radost.

Spravedlnost je pomíjivá! - Epilog

5. prosince 2013 v 11:33 | Pilína a Yo |  Spravedlnost je pomíjivá!
Spravedlnost je pomíjivá..!
… protože nenávist plodí jen další nenávist a pomsta další pomstu.
Společně tvoří nekonečný koloběh.
…a bolest nikdy nezmizí…

Epilog:


Zhluboka jsem se nadechl. Hlavou mi zavířila vzpomínka, kolikrát jsem se tam za mřížemi cítil zadušený, spoutaný a zadržený, a jak moc jsem si přál nadechnout se vzduchu na druhé straně hradby. Když se to teď stalo, necítil jsem rozdíl.
Byla zima, křišťálové vločky se pomalu snášely k zemi a rozpouštěly se mi na dlaních. Ne, že by mě to zajímalo, skoro jsem to nevnímal, pouze stoupající kouř od rtů mi připomínal, že ve skutečnosti mrznu. Koho ale zajímají tyhle malichernosti, když je před vámi tak důležitý úkol..

Seděl jsem ve své cele. Byl jsem poněkud podrážděný a víceméně nejistý. Čekal jsem, jenže on pořád nepřicházel. Vrtalo mi to hlavou a znervózňovalo mě to, ač jsem se snažil držet zuby nehty v klidu. Já, chladně kalkulující stroj, který nepanikařil ani v takových situacích, kdy klepete na dveře své oběti, jsem byl ohlušen strachem. Strachem, že už se nevrátí.
Co jsem udělal špatně? Nebyl jsem zkušený a vlastně jsem mu neměl, co nabídnou, ale doufal jsem, že to nebylo až tak hrozné. Teď jsem si tím nebyl tak jistý. Třeba mě chtěl jen využít, a potom co se to stalo, mu došlo, že nejsem vhodná hračka a tak už se nevrátí..
Zavrtěl jsem hlavou.. takový přece Filip není.. přijde, já to vím! Prostě má jen zpoždění.

Pomsta zalije žalem zastřená srdce, obemkne je, je jako jediné světlo v temnotě, do kterého se ublížená duše noří, utápí se v mylném pocitu soucitu.

Kráčel jsem úplně klidně sněhem zasypanou ulicí, nedíval se vpravo ani vlevo, jen slepě šel za svým cílem. Jak by se tvářil, kdyby věděl, co chci udělat?
Pousmál jsem se a vzhlédl k nebi, protože jestli existuje, určitě tam teď je. Nesouhlasil by, tvrdil by, že mrhám svým životem, že si šlapu po nové šanci, ale i když to vím, neuposlechnu jeho rady. On už tu není.
Vím, že to musím udělat, protože i kdybych dostal další šanci, nestojím o ni. Teď už ne. Dřív jsem snad uvažoval o tom, jaké by to bylo svobodně jít mezi lidmi, aniž by na mě koukali skrz prsty. Měl jsem vize, chtěl jsem se odstěhovat někam daleko, kde bych mohl já i on zahodit minulost a začít znovu, ale k čemu by to teď bylo?
Zahlédl jsem ve výloze svou tvář. Změnila se, zestárla. Už jsem nebyl šestnáctiletý kluk, byl jsem dospělý muž. Vějířky vrásek kolem mích očí, hlubší rýha uprostřed čela, strniště na tvářích.. to všechno mi propůjčovalo vzhled daleko staršího a zlomenějšího muže, než jsem ve skutečnosti byl. Ale už dávno jsem věděl, že minulost nejde vrátit, odvrátil jsem se a pokračoval.
Měli jsem tak málo času, Filipe, a stejně tě nedokážu vyhnat z hlavy.. ani po těch letech ne.

Čas našeho sezení se krátil a já zatím trnul v cele. Chtěl jsem mu toho tolik říct, nebo jenom mlčet, ale být s ním, a přitom jsem věděl, že když promarníme naši hodinku společného času, nikdo mi výjimku nedá a budu muset zase čekat, než s ním budu. Vydržím to..?
Rázoval jsem po cele jako blázen, k oknu, k mřížím, k oknu.. a pořád dokola. I normálně jsem nevěděl, co v cele dělat, ale teď, když jsem si přišel ponížený a nejistý, jsem to dělal spíš proto, že bych se určitě na místě zbláznil. Ta nejistota mě zabije, vážně!
Snad proto, jak dlouho jsem se stranil všech citů a vztahů, u mě tahle nová situace vypadala tak bouřlivě. Střídavě jsem se přesvědčoval, že mě využil a skutečně miluje. Potřeboval jsem ho, stal jsem se na něm závislý a on pořád nepřicházel.
Docházela mi trpělivost, a když kolem šel dozorce, už jsem to nevydržel.

Nenávist a pomsta jdou ruku v ruce, ničí duši, požírají ducha, nutí tě nezapomenout, nezačít žít dál, až tě jednou pohltí celého a nedají ti šanci uniknout, dokud nesplníš svůj úkol.


Stál jsem na místě a zíral do okna obyčejného řadového domku. Spíš smetiště, než ulice, spíš zbořenina, než dům, nemluvě o spodině, která se ploužila okolím jenom za fetem nebo chlastem. Nechtěně jsem zlostí přimhouřil oči. Přímo mě uráželo, že jsem přišel o šanci žít, kvůli někomu kdo je pouhou troskou.
Ale nedivil jsem se. Spravedlnost neexistuje. Já dostal za vraždu dvacet let. Ten hajzl to stihnul za osm. Ale nevadí mi to. Umřít dnes, nebo za padesát let, je to jedno, když vám na ničem nezáleží. Jen na jediném a to vím, že splním..
Místo abych vešel do domu, obešel jsem ho a vstoupil do temné uličky za ním. Okamžitě mě objal zápach hniloby a odpadků, moči a levného chlastu. Normální člověk by se nejspíš otočil a rychle upaloval pryč, no já jsem v hnusu žil celý život, tohle už mě rozházet nemohlo.
Pokračoval jsem hlouběji antracitovou temnotou, až jsem konečně zaslechl tiché nadávky a šramot. Díval jsem se na zarostlého, páchnoucího člověka, který se jako krysa prohraboval popelnicí, a jen se sarkasticky pousmál nad tou ironií.
Kvůli tomuhle jsi musel zemřít?

"Kde je kapitán Herman? Přijdu ti, že jsem jeho sekretářka, abych věděl, kde zrovna je, co?" štěkl na mě a rozešel se pryč. Vzdychl jsem a opřel čelo o chladné kovové tyče. Nečekal jsem ale, že náš krátký rozhovor vyslechl někdo další. Samotný ředitel věznice.
Přistoupil k mé cele, nechal si ji dvěma dozorci otevřít a vstoupil. Nedůvěřivě jsem si je prohlížel, zatím co on si důležitě upravoval kravatu na perfektně padnoucím obleku.
"Pane Demato, rád bych vám oznámil, že vaše sezení s kapitánem Hermanem jsou u konce. Vícekrát se již nesejdete." Po těch slovech se otočil a chtěl odejít, ale zadržel ho můj hlas, musím podotknout, že daleko důraznější, než kdy dřív.
"Ale kde je, proč mi to nepřišel říct on..?" bublal ve mně vztek. To je sakra až takovej srab, že to ukončí takhle..? Že za sebe pošle poskoky, abych náhodou netropil scénu? Zatínal jsem pěsti a tvářil se co možná nejnaštvaněji, protože jsem nikomu nehodlal ukázat, jak moc mě tahle pravda zabolela. Znamenalo to jediné.. nestál o mě, nebo alespoň ne doopravdy..
Ředitel si odkašlal, znovu si roztěkanými prsty upravil kravatu a podíval se po dozorcích, jako by čekal, že to vyřídí za něj. Nakonec si znovu odkašlal a upřel na mě oči. "Kapitán se dnes ráno vrátil na své pracoviště, ale shodou nešťastných náhod byl na výjezdu postřelen. Po převozu do nemocnice svým zraněním bohužel podlehl." Díval jsem se na jeho rty a opakoval si každé slovo, které vyřkl. Nedávala smysl. Vůbec nic jsem nechápal, co mi to právě řekl..?
"Co?" Vydal jsem jen jako ve snách, hlas mi nepříjemně přeskakoval.
"Kapitán Herman je mrtví, Teodore."

Pomsta se nikdy nevzdá, nikdy tě ze svých spárů nepustí, srdce jsou jí poháněná, bolest se mění v žal a nenávist stále přetrvává až jednou nezbude nic než jeden z mnoha promarněných životů..

Vytáhl jsem pistoli zastrčenou za pasem a s klidem do ní zasunul plný zásobník. Bylo to už devatenáct let, naučil jsem se s tím žít. Lépe řečeno, devatenáct let jsem svou mysl soustředil jen na tuhle chvíli. Od toho okamžiku, kdy se zastavilo mé srdce, a já přišel o jediného člověka, který mě kdy miloval, jsem věděl, co udělám, až odejdu.
Vyrušil ho zvuk a on se z popelnice vyhrabal, aby se podíval, co se děje. Sotva zahlédl zbraň, blýsklo se mu v očích a on se rozeběhl pryč. Sledoval jsem, jak se snaží přelést drátěný plot, dělící nás od druhého dvoru. Užíval jsem si ten strach a zoufalost, užíval jsem si svou pomstu.
Zvedl jsem zbraň a vystřelil. Zasáhl jsem ho do lýtka, ale i to stačilo, aby se sesunul k zemi v agonii bolesti. Pomalu jsem se blížil, jako šelma ke své kořisti. Chtěl jsem si to užít, ten okamžik, vrýt si to hluboko do mozku, naplnil své prázdné nitro nenávistí.
"Prosím, nic nemám.." hlas změkčený směsicí bolesti a strachu.
"Máš, co chci už devatenáct let. Jsi klíčem k mému cíly.." bylo to jako tenkrát, tělem se mi rozhostil klid, všechno jsem odsunul stranou, sledovat jen jeho vyděšený výraz, vyvalené krví podlité oči.
"Prosím tě.." pozvedl jsem koutek úst v ironický úšklebek. V kombinaci s pistolí v mé pravačce to muselo vypadat až neskutečně hrozivě.
"I já dřív prosil, ale naučil jsem se jednu důležitou věc." nabil jsem zbraň a namířil jí na jeho tvář. "Spravedlnost neexistuje." Ozval se hlasitý výstřel, jak se kulka prohnala jeho hlavou. Jeho zmatený, snad až nevěřícný výkřik se ztratil ve hluku města. "Sejdeme se v pekle.."

Pomsta se nikdy nevzdá..

Nevěřil jsem tomu, nemohl jsem, nechtěl.. Jak se tohle mohlo stát? Jak?
Díval jsem se na ředitele prázdnýma, nechápavýma očima. Jen jsem cítil, jak mi slzy ztékají po tvářích, jak z mích úst vycházejí bolestné skřeky. Filipe, jak jsi..
"To je lež!" vykřikl jsem zuřivě a vrhl se k nim, ale policajt mě odstrčil a okamžitě ředitele vyvedli.
"Demato, vzpamatuj se!" řval druhý dozorce, mířil na mě zbraní, ale já jako bych neslyšel. Všechno zmizelo, kolem mě byli jen hrozivé skvrny, něčí ruce mě dusily, bodaly do mě tisícem nožů, snažili se mi vytrhnout všechny orgány.
"Nech ho, ten se zcvoknul." Slyšel jsem ránu, jak se zabouchly těžké dveře mé cely a rychle se vzdalující kroky. Chytil jsem se za hlavy a vykřikl, nedokázal jsem se zbavit všech těch pocitů, které se na mě valily, které mě požíraly zaživa. Vrhl jsem se ke stolu, popadl židli a roztříštil jí o zeď. Všechno, co mi přišlo pod ruku, jsem roztříštil, roztrhal, rozbil, ale nic mě nechtělo uklidnit, nešlo to odvetnilovat, odvést pryč. Bylo to uvnitř mě.
Seděl jsem uprostřed rozbořené cely a brečel jako malé dítě.

Nikdy tě ze svých spárů nepustí..

Pomalu jsem se vzdaloval od místa činu, nechával za sebou krvavé otisky bot, protože jsem až příliš dlouho stál u jeho mrtvoly a díval se na něj, jako bych čekal nějaký zázrak. Nečekal.
Jen jsem si chtěl tuhle chvíli zapamatovat, aby mě už nikdy více nemohlo napadnout do někoho se zamilovat.
Myslel jsem na něj. I po té době jsem živě viděl jeho tvář, důstojnou a vždy vážnou, ale krásnou. Viděl jsem jeho úsměv, skoro nepatrný, ale tak důvěrný a laskavý, jeho oduševnělé oči, které znaly pravdu. Vzpomněl jsem si na náš poslední rozhovor.
"Ve skutečnosti bych nejspíš řekl, že jsem promarnil svůj život a ve skutečnosti neměl nikoho, kdo by mě skutečně potřebovat, pro koho bych měl význam, kdo by mě měl rád.."
"Třeba tě budou milovat andělé.."
"A když půjdu do pekla..?"
Pousmál jsem se. Teď už jsem si byl jistý, že tam skončím, zatím co on i Annabel skončili v ráji. Ale nevadí mi to. Život mi přinesl hodně bolesti, hodně nenávisti, sebral mi smysl existence, okradl mě o lidskost a donutil mě obrátit se proti přirozenosti. Vždy byl ke mně nespravedlivý, ale dal mi něco, co každý nemá.
Dal mi možnost milovat..
Naposledy jsem se podíval na nebe a vydal jsem se vstříc temnotě.

Až jednou nezbude nic než jeden z mnoha promarněných životů.

<-Předchozí díl

----------------------------------------------------------------
Častokrát nad touhle povídkou přemýšlím. Nebo spíš přemýšlím, co bych udělala, jak bych se zachovala tváří tvář tomuhle. Co myslíte vy, je to co Teo udělal správné? Udělali by jste to jinak?

Spravedlnost je pomíjivá! - Zápis jedenáctý

2. prosince 2013 v 22:11 | Pilína a Yo |  Spravedlnost je pomíjivá!
Sice pozdě, ale přece^^
Máme tu předposlední dílek povídky^^ Dopředu jsme avizovaly, že povídka skončí špatně, a i když jste žádali konec dobrý, tentokrát vás zklameme^^ Ztratilo by to podstatu a byl by z toho jen levný kýč^^.. tak nám to odpusťtě^^

Zápis jedenáctý:

S vyplněnými a orazítkovanými papíry jsem kráčel chodbou ke kanceláři ředitele. Znal jsem ty chodby nazpaměť, ale dneska se mi sem šlo jen s velmi těžkým srdcem. Něco mě už hrozně dlouho žralo, hlodalo to ve mně, snad výčitky? Možná, cítil jsem se tak skvěle, a na druhou stranu jsem se na sebe ani nemohl podívat do zrcadla. Tolik pocitů, tolik zvrhlosti. Vůbec jsem se nepoznával. Po včerejšku rozhodně ne. Ale nelitoval jsem, ničeho, co se stalo.

"Vánoční čas" - dess^^

1. prosince 2013 v 22:07 | Pilína a Yo |  Vzhled blogu+návod
Pěkný večer všem^^
Ano, i na nás už dolehly Vánoce xD
Popravdě jsem s tím chtěla ještě tak týden počkat, ale pak jsem našla chibíky na ozdobičkách a bylo jasno^^ Abych pravdu řekla, jsem s výsledkem celkem spokojená, což se mi často nestává^^" xD
Tak trochu mě k tomu vlastně dohnala i moje sestra, protože mi k svátku (který jsem slavila předčasně xD) dala dokonalý dárek^^ Víte, kdyby jste znali mojí sestru a věděli, jak strašně nesnáší manuální práce, především šití, museli by jste chápat, že jsem z toho dárku tak na větvy xD
Tak moc, že vám ho ukážu!^^
Můj vlastní adventní kalendář :3

No, abych se vrátila ještě k jedné důležité věci, rozhodly jsme se s Yo zavést, nebo spíš vyzkoušet takovou věc a tu můžete najít v horní části blogu a jmenuje se to: "Nové díly budou:"^^ Obě jsme si stanovily dny, do kdy musíme napsat danou povídku, jednak informativně pro vás, ale hlavně proto, abychom mohly sami sebe kontrolovat a donutily se přidávat častěji a hlavně pravidelněji^^ Prosím vás, nezlobte se na nás, pokud by se objevovaly nějaké zádrhely, chceme to prostě zkusit a uvidíme, jak to nakonec dopadne^^

Jo a abych nezapomněla, pokud jste taky měli nějaké nepříjemnosti s blogem, jako že vám nešli odesílat komentáře, nebo třeba já jsem se nemohla vůbec ani přihlásit, nebo se sem dostat^^", pak se omlouváme, ale bohužel nevíme, co s tím^^" Kdyby měl někdo radu, sem s ní xD

To je tedy vše a teď ručně stručně, jak na takový dess^^^

"Vánoční čas"