TT - AaJ

13. srpna 2013 v 20:09 | Pilína a Yo |  Thanks, teacher!
Taaakže zlatíčka, opět jsme tu^^
Už jsme dostali pár komentářů, ve kterých nás káráte za aktivitu,.. my to víme a mrzí nás to, ale zase.. jsou prázdniny, nečekané akce, Yočínky únava z brigády, do toho se snažím zvednout foro, na kterém dělám admina.. prostě nás omluvte, že sem přidáváme tak skromně, ale obě si ty volné chvilky snažíme užívat, jak jen to jde a k psaní se zkrátka tak dobře nedostáváme -.-".. samozřejmě se to budeme snažit zlepšit, ale stejně tak, jako si užíváte vy, si to chceme užít i my^^ Tak nás za to nespapejte^^
Budeme se snažit víc, čestný skautský!^^
Slibovaný bonus už se třese jen na vás, tak vás, doufáme nezklame^^
"Promiń, musím jít… nechceš jít se mnou? Samozřejmě tě pak doprovodím domů.." usmál jsem se a ona spokojeně kývla. Honzíka, který se nasupeně vytratil, jsem si vůbec nevšímal.
"Kde je ten malý kluk? A ten bohatý, jak k nám neptaří..?" Kaftan se rozhlížel a jak mi posléze došlo, ani já Alexe s Kubou neviděl. Pokrčil jsem rameny, ale vysvětlení přišlo nečekaně z otrávených úst mladého Evanse.
"Šli zpět sami, nebavilo je tu a Jakub slíbil Alexovi PSPčko.." pokýval jsem hlavou. No, snad se někde v lese neztratí.. a rozešel se se Zuzkou vedle sebe domů.
***


"Kurwa, já ti říkal, že jsme se neměli vydávat touhle cestou, teď jsme se ztratili. Jsme někde v prdeli světa a ještě bez signálu.." Protočil jsem očima, od kdy Alex začíná takhle hysterčit? Jasně, nedával to najevo, spíš jen nadával, ale jeho zoufalý pohled svědčil o všem. Navíc mu došla poslední krabka, takže chytal pěknýho absťáka, že si ani nestihnul nic nakoupit. Já jsem ho ale popravě moc nevnímal. Ruce zaražené hluboko v kapsách, v očích ten chladný nepřístupný pohled, kterým jsem propátrával tmavý les před námi. Dost se setmělo, bůh ví, jak dlouho už jsme se tady trmáceli. Moje vina, že jsme se ztratili, to rozhodně nebyla. On se musel jít vychcat a zapálit si, a protože nechtěl jít sám, musel jsem mu jako blb dělat doprovod. Čím déle jsme chodili, tím víc mi připadlo, že spíš už jen bloudíme.
"Zkurvenej les, zpíčenej svět!" Nadával jako dělník celou cestu, několikrát se přerazil o kámen, nebo vlastní nohu, už nevím. Svou výškou se šlehal o každou blbou větev, což mu na náladě moc nepřidalo.
Tma přišla během pár minut, letmý pohled na černé rolexky na pravém zápěstí. Jedenáct, vážně skvělý. Ještě budeme rádi, že do rána dorazíme do vesnice. A jestli vůbec tohle. Šel jsem po lesní cestě dál, v marné naději, že se odsud nějak dostaneme.
"Slyšels to?!" Hlavou jsme trhl napravo, listí zašumělo, zastavil jsem se a křoví pozorně sledoval.
"Běž se tam podívat!"
"Proč já?"
"Jsi vyšší!"
"Ty starší!" Natřel jsem mu to, ale nějak se k tomu neměl, jen nafouknul tvářičky, tak jsem se k tomu křoví dostal, odhrnul ho a nic tam nenašel. Alex ovšem viděl jen má záda a nervózně poklepával nohou. No, nenapadlo mě nic jiného, než si z něj pěkně vystřelit. Strčil jse ruku do křoví, rádoby bolestně zkřivil obličej a snažil se ruku z křoví odtrhnout.
"Alexi, něco mě drží, dělej, pomoc mi!" Vykřikl jsem, než jsem se ztratil ve tmě a propadnul na druhé straně křoví. Ozvalo se hrobové ticho.
"Kubo?" Piplavý hlásek se přiblížil ke křoví, zatímco já ho obešel.
"Hej.. to není vtipný!" Další zoufalý hlas, obešel jsem chudáka Alexe po špičkách, všude tma jako v prdeli a pak mu položil ruku na rameno. Vykřikl, trhl sebou a div na ě nezíral jako na ducha. Potom se ale zamračil, setřásl mojí ruku z něj a propaloval mě ultra vražednýma pohledama.
"Fakt děsně vtipný kreténe!" Vyjel na mě, já jsem se jenom rozesmál a vydal se po cestičce sám. Jak jsem tušil, nechtěl v tom lese být ani dvě minuty sám a už mi byl v patách. Pořád se rozhlížel kolem sebe, zatímco já jsem šel naprosto v klidu.
"Chceš snad podat ruku, bačkoro?" Utáhnul jsem si z něj a ruku vážně natáhnul, propálil mě vražedným pohledem, ale neuplynulu ani pět minut a už se mi lepil k ruce, odmítal se o centimetr pohnout a neustále mumlal, že až to skonč zabije mě- Pěkná výhružka od liliputa, co se bojí i vlastního stínu! Jo, rád jsem si z něj utahoval, protože těch příležitostí jsem měl moc málo! Šli jsme dál, smích mě přešel, snažil jsem se najít cestu ven, zkusil zapojit GPS v mobilu a nějak se tady v tý prdeli vyznat, chvíli to trvalo, slabej signál, ale naskočila. Alex ale nevypadal dvakrát nadšeně! Dál se bál a já už nevěděl, jak ho toho zbavit. Nakonec jsem se zastavil.
"Děje se něco?" Zeptal se mě, ale já jsem mlčel. Otočil jsem se k němu, možná najdu něco, co ho odkáže rozptýlit natolik, aby si v hlavě přestal představovat scénky jak z masakru motorovou pilou. V té tmě jsem zahlédl jeho obrysy, ale stejně jsem se sklonil a beze slova ho políbil. Nečekaně, snad jsem tím možná i překvapil sám sebe. Ani nevím, proč jsem to udělal, asi abych ho zbavil strachu. Cítil jsem, jak se mu zrychlil tep, evidentně teď měl úplně jiné myšlenky. Polibek jsem prodloužil, co nejvíc a rty sjel i na jeho krk. Potom jsem se odtáhl, jeho oči říkali jediné - proč. Jen jsem se pousmál a pokrčil rameny.
"Protože kámoši si pomáhaj, ne?" Nadzvedl jsem tázavě obočí a rozhodl se pokračovat zase v cestě.
***
Nesmíte si myslet, že jsem nějakej srábek! Normálně jsem fakt ranař a bitkař, ale ten les.. fakt jsem za každým keřem čekal nějakou tu příšeru s chapadly, nebo fetišistu přes kalhotky. Lepil jsem se na Jakuba o sto šest, jeho výška a pevné svalstvo na pažích mi dodávalo hojivý klid, který jsem v tuhle chvíli, kdy jsem měl všechny smysly napjaté na maximum, nutně potřeboval.
Vtipné bylo hlavně to, že jsme ani jeden v tomhle lese v životě nebyli a já a hodlal jsem risknout, že i Kuba nemáme ponětí, kde to vlastně jsme. Já jsem měl orientační smysl veškerý žádný, takže jsem jen slepě následoval jeho, i když jeho polozamračený výraz mluvil za vše.
Ozvalo se tiché křupání mezi stromy. Zmrzl jsem na místě, doslova se snažil vtisknout do Jakubova trička a dívčím sopránkem ze sebe vymáčkl. "Co to bylo?"
"Jak to mám vědět, asi jenom nějaká myš." Protočil očima a snažil se mě setřást, protože mu mým pevným stiskem už začínala ruka modrat, ale já se jen tak nedal.
"M-myš? A co když to bylo něco jiného..?" snažil jsem se ve tmě rozeznat cokoli, co by mou domněnku vyvrátilo.. nebo potvrdilo.
"Jasně.. třeba velkej zlej medvěd, wrau!" ušklíbl se a vycenil na mě zuby. Chtěl jsem mu něco odseknout, ale křoví se pohnulo a vyskočilo z něj.
"Můj bože to je, to je obrovský, nebezpečný… králík..?" zaujal jsem sice bojovou pozici, no když jsem tak koukal na to zvířátko, zase jsem se rychle uklidnil. "Králík,, vážně? Děláte si ze mě prdel?!" hromoval jsem, protože sem právě bojoval s tím, aby mě na místě neklepla pepka z děsu. Nakonec jsem udělal pár kroků k němu a přidřepnul k zemi. Překvapivě se ani nehnul. "Ty nevypadáš hrozivě." Namítl jsem a díval se na něj. Byl vlastně celkem roztomilý, jak si tam tak kousal trávu a čuchal okolo. "Podívejme, jak roztomile hýbe čumáčkem, noo ťu´tu!" rozplýval jsem se nad tím výjevem, když mě vyrušil Jakub.
"Alexi.. ani se nehni.."
"Ale no tak, pojď se sem podívat, na ten jeho nosánek." Cukroval jsem dál, ale jeho naléhavý hlas stejně neutichl.
"Alexi, drž hubu! Za tebou je medvěd.."
"Medvěd? To určitě, ty tvý blbý vtipy známe, znovu se vyjekat nenechám! Žejo, Alberte, pověz mu, že tu žádný medvěd není. No. Ťu-" zvedl jsem hlavu a krve by se ve mně nedořezal. "Ťu." Přímo nad mou hlavou stál obrovský, chundelatý, sytě černý medvěd. Malýma, korálkovýma očima si mě prohlížel, čuchal. Nikdo z nás se ani nepohnul. Hlasitě jsem polknul.
"Alexi.. Alexi teď se nesmíš ani hnout, jasný?!" Jakubův hlas byl tichým, ale nesmírně důrazný. Jako by přesně věděl, co chci udělat, ale jeho slova na to neměla žádný vliv.
"MEDVĚĚĚĚĚĚĚĚĚD!!!" Zařval jsem z plných plic, vyskočil na nohy a pelášil kolem Jakuba s rukama nad hlavou a výrazem smrtelného děsu ve tváři.
"To je idiot.." zaslechl jsem ještě Jakuba, než se otočil na patě a rozeběhl se za mnou.
Běželi jsme lesem, tmou, přes kořeny a potůčky. Nepočítal jsem, kolikrát jsem spadnul, kolikrát mi větev napálila, kolikrát jsem se někam probořil. Nikdy jsem nebyl sportovní typ, ale v tomhle běhu na život a na smrt jsem předběhl dokonce i Jakuba.
Po několika zdlouhavých minutách mě Jakub zatáhl za kapucu a stáhnul mě do křoví. Začal mi za tričko a kalhoty rvát větvičky, i když jsem se vehementně bránil. "Co to děláš, kryple?!" snažil jsem se to zase všechno vyndat, i když on mi to tam cpal dál.
"Maskuju tvůj pach, pitomče." Dál jsem cítil listí v trenkách.
"Chceš říct, že smrdím?!" vyjel jsem načuřeně, ale on se strčil jednu větvičku do pusy a zavrčel.
"Kvůli tomu medvědovi, pitomče!"
Nespokojeně jsem vyflusnul tu zeleň a zmlkl. Za chvíli se ten huňáč vážně objevil. Tísnila se ve mně malá dušička, vlezl jsem Kubovi skoro pod tričko, ale medvěd párkrát začmuchal, otočil se na patě a odkráčel do lesa. Seděli jsme tam v křoví, jak dvě oukropátka.
"Co budeme dělat..?" slyšel jsem svůj mutující hlas.
"Co by, půjdeme zase dál." Odpověděl Jakub klidně a vstal, ale já ho zatáhl za rukáv, takže si zase sednul ke mně.
"Tím směrem, co šel medvěd? Chceš mě zabít? Ani omylem!" zuřivě jsem vrtěl hlavou.
"Ale prosím tě, je to jen medvěd." Mávl rukou.
"Jen medvěd? JEN MEDVĚD? Je to lesní stvůra! Viděl jsi ty zuby, dvakrát žvejkne a má to, u tebe třikrát… rozsápe nás, utrhá nám nohy, budeme se plazit, najdou z nás jen krvavé cáry a máma mě nebude moct oblíknout do obleku do rakve a bude brečet a pak a pak-" Jakub mě vší silou chytil a dotlačil na záda. Zmítal jsem se, ale když se jeho horké rty otřeli o mé a jeho jazyk polaskal má chvějící se ústa, trochu jsem se přestal bránit. Využil situace, maličko mi skousl ret as já poslušně pusu otevřel. Vklouzl dovnitř jazykem. Miloval jsem jeho polibky, byly tak detailní a upřímné, sladké a pálivé, tak naléhavé a přitom skromné…
Přestal jsem se bránit docela, zvedl ruku a přitáhl si ho za mikinu blízko sebe. I já jsem chtěl ochutnat jeho ústa, to já musel vyhrát při hře našich jazyků. Zapomněl jsem kde jsme a co se nám může stát. Ten prevít totiž přesně věděl, kterou jedinou věc dávám navrch, před všechny ostatní. Sex! A protože jsme spolu vlastně nechodili, byly naše společné špatnosti pouze náhodným jevem, proto, pokud jsem měl k nim příležitost, jsem je bral všema deseti.
Sklouzl z mých rtů níž, něžnými polibky zasypal mou bradu a vrhl se na krk. Bylo to jedno z nejcitlivějších míst mého těla, což on moc dobře věděl, právě proto se mu věnoval s tak žádanou péčí. Jemně kousal, sál a olizoval každý centimetr napjaté, přecitlivělé kůže, až jsem tichounce vzdychal do letní, tiché noci.
Dlaněmi jsem proplul skrz lem trička k jeho zádům a užíval si tu pevnost a souhru pohybů, jak se mu vlnili všechny ty vymakané svaly, pokaždé, když se trochu pohnul. Bylo zvláštní, jak moc jsem jeho tělo obdivoval, nebyla v tom závist, já netoužil být svalovec, ale jeho tělo mě nesmírně přitahovalo a vzrušovalo. Nikdy bych to do sebe neřekl, nikdy jsem si toho nevšiml.. byl to prostě Jakub, jeho tělo, kůže, mužná vůně, podmanivý hlas a neskonale hluboké oči, které mě dostávali do kolen.
K čertu, o čem to tady mluvím?! Zavtěl jsem hlavou a jediným hmatem jsem ho dostal do mechu, ve kterém jsem si ještě před chvílí hověl sám. Normálně bych ho asi nesložil, ale v našem vztahu jsem zkrátka využíval momentu překvapení.
Vytáhnul jsem ho do sedu a hladově ho políbil. Jeho ruce se samovolně obmotali kolem mého pasu, ale vzápětí mě už nedočkavě zbavovali trička. Provokativně jsem se pohnul, protože jsem seděl přímo v místech, která mu s každým dalším polibkem, či letmým dotykem nenapravitelně tvrdla. Vždycky, když jsem to cítil, se ve mně ozvala vlna pýchy. Já mu to způsoboval! Já a nikdo jiný!
***

Alex a medvěd, kapitola sama o sobě. Věděl jsem víc, než cokoliv jiného, že se ten medvěd bojí víc než on sám! Uklidnit ho skoro nešlo a dřepět tady ve tmě, za chladného, ačkoliv letního večera, jsem fakt neměl dneska v plánu! Ale jak donutit toho pitomečka se uklidnit? Jediným způsobem! Nutno podotknout, že dost příjemným i pro mě samotného. Neměli jsme spolu nikdy vztah, jaký by očekávalo spoustu lidí. Byli jsme nejlepší kamarádi, až na pár výhod. Jeho rty a tělo jsem vždycky rád prozkoumával, na povrch křehký a malý, uvnitř prohnilý a zvrhlý. Ale já ho měl takovýho rád, takového, jaký byl. Celou jeho osobnost, i se všemi chybami. To on jediný dokázal proniknout přes tu vrstvu chladu sídlící bohatému synáčkovi na tváři. Otcův tvrdý a nekompromisní režim ze mě udělal tohle, neměl jsem moc přátel, sexu taky bylo poskromnu, proto jsem si užíval chvíle strávené s ním, chvíle, kdy jsem ze sebe strhal všechna ta pravidla a zvlčil, konečně se odvázal. Nutno podotknout, že nedostatek sexu za posledních pár týdnů se mnou dělal své a díky jeho pár hbitým pohybům jsem byl hodně vydrážděný. Nechal jsem ho, ať si dělá, co chce, v mém životě byl jediná osoba, které jsem nedokázal říct ne. Ať už byl jeho nápad sebe víc hloupej, ať už dělal věci, který jsem nepodporoval, ať už po mě chtěl cokoliv, vždycky dostal to, co chtěl. Zmetek malej, měl mě dobře zpracovaného.
Jeho rty po tak dlouhé době.. musel jsem je ochutnat, musel jsem je horlivě a nedočkavě dobývat, laskat, hýčkat a do sebemenšího detailu prozkoumat. Krátká souhra jazyků, vědět přesně na jakém místečku kousnout, kde jinde políbit, abych z něj dostla tichý vzdech, abych věděl, jak se musí ovládat! Mohl se snažit jak chtěl, ale přede mnou nic nezakryl. Měl jsem ho přečteného, ale to mě on taky. A moc dobře toho využíval, když jsem si zkousnul ret a tiše vzdychl, to se zrovna Alex dostal přes knoflíčky, zip, až rovnou pod okraj bílých boxerek. Chtěl jsem to detailně, no on byl zvyklý na to, to uspěchat. Proto jsme se neustále přetlačovali, občas si hrál on, občas já. Jeho bolestivá kousnutí jsem oplácel laskavými hlubokými polibky. Každý jsem byl úplně jiný, jako voda a oheň, úplně jiní, ale bez toho druhého bychom nemohli existovat. Dneska se evidentně Alex naplno ujal vedení, zatímco mě rukou a ústy dráždil na maximum, aniž by cokoliv po mě chtěl, sám sebe zbavil kalhot a vyšvihl svoje ladné tělo na mě. Tmavé vlasy, bílá, světlounká kůže. Přitahoval mě a sám nevěděl, jak moc. Vím, že to bylo zvrhlé, využívat takhle svého kámoše, ale takový už jsme ten "vztah" mezi sebou měli. Stačilo pár pohybů a už jsem pronikl do něj. Ležel jsem tam tak docela odevzdaně, vzhledem k tomu, co mi prováděl. To první okušení být zase v něm, pocit exploze, zatínání pěstí, odporování sám sobě a přitom bych chtěl tak moc! Nikdo tu nebyl, kdo by mě zastavil, nikdo tu nebyl, aby řekl, kde je hranice. Tak jsem to nechal na něm, ať určí pravidla téhle hry. Pravidla byla nakonec jednoduchá, vyždímat z tohohle okamžiku maximum. S růstající vášní se začal rychleji pohybovat, klesat a znovu se zvedat. Aby to neměl zase tak těžké, ruce jsem umístil na jeho boky a dopomáhal mu sám, pánví šel proti němu, hladil ho po zádech, nadzvedl se, abych políbil jeho rty a to celé v dokonalé souhře dvou těl. Ochutnat jeho kůži, pokropenou malými kapičkami potu, sledovat každý jeho výraz a přitom se snažit kontrolovat své hlasité steny! Sjet přes hruď, břicho, prsty zabloudit tam, kam bych neměl.. V poslední vteřině ho povalit pod sebe, zrychlit na maximum, zasténat mu do ucha.. Absence jeho těla po tak dlouhé době udělala své, nebylo se čemu divit, že jsem se udělal do pár minut a několika pohyby dopomohl Alexovi také. Musel jsem uznat, že sex s ním, dokázal rozhýbat i takový ledovec, jakým jsem byl já sám. Ležel jsem tam dlouho, pořád to tak nějak rozdýchával. Cítil jeho rty na svých a věděl, že tohle se zase dlouho nestane. Nemohl jsem po něm chtít vztah, vlastně jsem ho ani nechtěl, ale říct, že mi to vyhovuje, jsem taky nemohl. Měl jsem v sobě ohňostroj pocitů, ale pocit spokojenosti, přebyl všechny ty pochybnosti a zmatené myšlenky. Přebyl naprosto všechno, byl jsem šťastný a vesele vyčerpaný, ačkoliv dneska skoro veškerou práci udělal on! Tělo mi stále hořelo, ale nemohli jsme takhle zůstat. Alex evidentně zapomněl na medvěda, sám se nějak vyvalil ven z křoví a já jen pozoroval jeho blažený výraz v očích. Vypadal tak dětsky roztomile, když se tak usmíval. A já jen zavrtěl hlavou, přetáhl si přes hlavu poslední kus oblečení, dozapl pásek a vstal. Bylo mi teď jedno naprosto všechno, jak se dostanem do tábora, jestli nás tu něco sežere nebo ne. Ale Alexovi evidentně ne, vzhledem k tomu, že jeho kručící žaludek překazil veškerou romantiku tohohle večera, pokud teda vůbec nějaká byla. Přetočil jsem na něj pohled, ale na nic se neptal, jen jsem ho chytil za ruku, aby se mi v té tmě neztratil a stále cítil jeho vůni, jeho doteky a polibky a věděl, že tohle stejně zůstane jen v tomhle lese. A tak to má být.
"Mám hlad a je mi zima, nemůžeme jít?" Jeho obvyklá mrzutost se vrátila, ale malá jiskřička v jeho očích zračila, že na tom není zase tak špatně, jak to vypadá. Spíš naopak. Pokrčil jsem rameny, děsně vyhýbavé gesto!
"Půjdeme.. třeba za polárkou.." Ušklíbnul jsem se. Díval se na mě jako tele na nový vrata, ukázal jsem na oblohu a jasně zářící hvězdu nad námi, děsná romantika vám povím, kterou opět zkazil jeho kyselý obličej.

"Jasně pane všechno vím, všechno znám.. Nějaká pitomá hvězda nás určitě zavede do tábora!" Přísahám, v jednu chvíli bych ho za ten sarkasmus fakt zaškrtil, ale kdyby ho neměl, nebyl by to Alex. Ten Alex, kterého mám tak rád! Vyrazili jsme teda za polárkou, cestu si zkracovali vtipy, kdy se i na mé tváři objevil úsměv. Možná nápad ztratit se, nebyl zase tak špatnej a možná to s ním budu praktikovat častěji.. mnohem časteji.
 

20 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Natka Natka | 13. srpna 2013 v 21:02 | Reagovat

Začátek velmi vtipnej! :D A konec takovej pěkně dojemnej! :) Pěkná povídka :P

2 Niu Niu | 14. srpna 2013 v 0:04 | Reagovat

Ja jsem to rikala :D co jineho by zrovna tyhle nunacky napadlo delat v noci v lese :D strasit medvedy a pak si zasexovat :D ideální zakonceni dne :D

3 titi titi | 14. srpna 2013 v 11:00 | Reagovat

Trocha som mala problém určiť kedy hovorí Alex a kedy Kubo, ale inak krásna kapitola

4 Yukiš Yukiš | 14. srpna 2013 v 12:12 | Reagovat

Awww...naprosto úžasné!

5 Terežka Terežka | 14. srpna 2013 v 13:47 | Reagovat

Ztrácela jsme se v tom, kdo co říká, ale jinak perfektní jako obvykle. Co bychom bez vás dělali :D ... chytnout absťák, když nic nepřibývá.

6 ada ada | 14. srpna 2013 v 17:01 | Reagovat

Tiež som si nebola istá v tom kto čo hovorí.
Keby boli Alex a Jakub vo vzťahu tak sú môj najobľubenejší pár. žiadné násilie ani donucovanie.  krásna časť

7 Sarelle Sarelle | 15. srpna 2013 v 22:58 | Reagovat

Tyhle dva mám vážně ráda, až mě někdy mrzí, že nejsou spolu. Ale pak by to asi nebylo ono a ztratilo by to ono tajemno, které kolem těchto dvou je
K četnosti přidávání...jasně, že by se mi líbilo co nejčastěji, protože vaše povídky si užívám, ale prázdniny si chce užít každý :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama